„Nedá se s tím vyrovnat,“ říká o slepotě nevidomá účastnice výzvy, která se i přes překážky nepřestává snažit a je nadále aktivní

Helena Křiváčková z Uherského Hradiště se už 33 let musí obejít bez zraku, nejdůležitějšího lidského smyslu. Zpočátku to pro ni nebylo jednoduché a musela si na nový život zvykat. Teď má plno grifů, které jí ulehčují nesnadný život.  Vaří, uklízí, pere, žehlí, ale i sportuje a cestuje.

Jaká jsou úskalí života ve tmě? Jak dokáže poznat jednu peřinu od druhé? A jak můžeme nevidomým jejich život ulehčit? Nejen to nám v rozhovoru ke Světovému dni kreativity a inovací řekla nevidomá účastnice výzvy Helena Křiváčková – žena, která do svého života musela obě složky ve velkém implementovat.

Jak vypadá váš běžný den, jaké dopady na něj má váš handicap?

Vzhledem k mému handicapu je náročný každý den. Za ty roky už jsem si, jak se říká, tu maturitu udělala. Složila jsem ji v rehabilitačním středisku pro později osleplé v LEvoči. Musela jsem se naučit chůzi s holí, což je velmi náročný proces, dále sebeobsluhu, orientaci na talíři, Braillovo písmo nebo psát na slepeckém stroji.

Na kancelářském stroji mě učila má téměř devítiletá dcera, která mi předčítala z knížky "Psaní na stroji všemi deseti". Nejprve mě musela naučit prstoklad, pak po písmenkách a slabikách polověty, celé věty a ve finále i krátké články. Nutno podotknout, že jsem s touto  technikou neměla vůbec žádné zkušenosti.

Každý den je náročný v tom, že si musíte pamatovat, kde máte věci. Všechno musíte mít na svém místě. Pak když něco děláte a něco se řeší, je to únavné. Pořád musíte dodržovat pravidla. Venku nevíte, co vás čeká za metr. Kolikrát z toho dojdu domů vyčerpaná. Navíc jsem žena v domácnosti, takže opravdu vařím, uklízím, peru, žehlím, umývám okna…

Nejlepší je dávat věci dozadu ke stěně

Jaká jsou ta pravidla nevidomého života?

Máme si dávat věci na své místo, a to víte, že se mi to někdy nedaří. Pak si vynadám a řeknu si: „Dobře ti tak.“ Třeba láhev máme vždy zavírat a dávat dozadu ke stěně. Když ji dáte na okraj linky a pro jiné povinnosti to na chvilku vytěsníte, tak ji pak shodíte na zem. Takže nejlepší je dávat věci dozadu ke stěně. A hlavně dávat všechno na svoje místo. Je to náročné, ale není zbytí, protože to by byl jeden karambol za druhým.

Jak jste se s handicapem ze začátku vyrovnávala?

Mám výhodu, že jsem do třiceti viděla. Po úrazu mi potom trvalo půl roku se dostat z nejhoršího. Nedá se s tím nic dělat. Nevidomí často říkají, že se s tím vyrovnali, já tomu ale nevěřím. Obzvlášť rádi to dělají nevidomí chlapi. Když se jich zeptají, jestli neuvažovali, že se životem skončí, tak vám řeknou, že ne, protože to třeba viděli v televizi. Já jsem si tím prošla a nevěřím jim. Půl roku jsem nad tím uvažovala, nestydím se to říct nahlas. Bylo to fakt náhlé, byl to šok, bolest, bylo to nepříjemné… Víru v život mi ale daly moje děti, bylo jim 4,5 a 8,5 let. Uvědomila jsem, si, že to nemůžu udělat!

Určitě je pro vás výrazně složitější pohyb venku, zkuste ho prosím trochu přiblížit. Co je na tom nejobtížnější?

Venku je to průšvih. To musíte, jak se říká, zapnout mozek. Připadáte si pak jako počítač. Nevíte, co vás čeká za metr. Některé překážky nejsou ohrazené, už jsem několikrát spadla do jámy. Je to náročné. Čím déle v tom handicapu jsem, tím jsem unavenější. Všechno to musím mít naučené, a to nové se snažím v místním zpravodaji dohledávat a nacpat si to do hlavy.

Pamatujete si tedy, kolik je kde schodů, kolik kroků máte kdy udělat a kdy jít doprava a kdy doleva?

Když jdu ven, tak nejprve musím najít zábradlí a schod. Jinak chodím už rutinně. Nemám s tím problém a schody nepočítám. Když jsem na tom posledním, tak to vím, protože si to ověřím holí.

Průšvih ale je, když dělají rekonstrukce, to je velmi nebezpečné. Ale i přes ty překážky se snažím, sportuji, dělám ruční práce, furt něco vymýšlím, teďkom jezdím do Brna…

Třikrát zamávat holí a vstoupit do vozovky

Do Brna? Jak vypadá vaše cesta?

Trasu už mám naučenou. Jezdí tady malý autobus, někteří řidiči mě už i znají. Pak vystoupím na autobusovém nádraží a tam už vím, že na nástupišti jedna musím přes cestu. Tady je zase jedno pravidlo. Když se postavíte ke sjezdu pro vozíčkáře, musíte třikrát zamávat holí, aby vás viděli. Většinou ti lidi ale fakt nekoukají. Dělám to na každém přechodu, teprve pak vstoupím do vozovky. Auta vás pak klidně objedou, vjedou na chodník... Vycítím to, fakt se bojím, protože řidiči jsou v tomhle tak bezohlední. Jsem ráda, že na to nejsme sami. Je jich málo, ale někteří si nás všimnou, nesmírně si toho vážíme. Někdy nechybělo málo…

Co když nastoupíte do autobusu, jak si kupujete lístek?

Nastoupím a poslouchám, co se děje. Někteří řidiči ani nepozdraví. To ani nevíte, jestli tam někdo je. Je to velice nepříjemné. Už jsem na to upozornila. Nařkli mě, že jsem byla opilá… Když vám řidič podává lístek, vy pak hmatáte ve vzduchu a snažíte se ho najít…

Popisovala jste teď známé prostředí, jak je to v tom neznámém, kde jste prvně?

Když jedu do nového prostředí, tak jsem si nechávám popsat trasu od jedné služby a nahrávám si ji na diktafon. Na místě si to pak pouštím.

Smažím, peču, vařím

Zmiňovala jste, že jste ženou v domácnosti, co vaří, peče...

Peču hodně, mám osvědčené vanilkové rohlíčky z receptu po mamince,. Pekli jsme je třeba s přítelem do nemocnice během covidu. Přítel je taky nevidomý, navzájem jsme si velkou oporou. Rohlíčky pečeme tak, že dám těsto do formiček, přítel pak hlídá čas a poznám to i podle vůně. Jak to začne vonět, tak je to hotové. Pak to jen vyklepeme a ocukrujeme.

Co třeba takové cedění brambor nebo těstovin? To zní jako poměrně nebezpečná činnost.

Máme velký cedník s ušima. Ten postavíme do dřezu, no a potom samozřejmě ty grify už tam zase jsou – chytneme ten hrnec a lejeme. Než začneme lít, tak si osaháme lokalitu cedníku, ale už se nám stalo, že jsme to nalili do dřezu.

Anebo obalování řízků… Tam k tomu zase musíte mít nějaký přístup. Nevidomý kamarád říkal, že on to dává do trouby. Nevím, jestli se bojí, nebo mu to smažení nejde… U smažení rozpálím olej a hodím tam špetku strouhanky. Když slyším, že sádlo prská, tak vím, že je tuk rozpálený. Podle toho poznám, kdy tam můžu dát maso. To musím samozřejmě hlídat.

Jak poznáte, že je to hotové?

Po hmatu. Smažíte a vidličkou si podeberete řízek, když cítíte, že je hrubý. Pak to můžete otočit. Už to mám naučené. Nabodnu to vidličkou a otočím to, už se mi to daří.

Přišívám si k peřinách různé knoflíky, abych je od sebe rozeznala

Říkala jste, že si musíte dávat pozor na maličkosti, jaké to třeba jsou?

Dalo by se hovořit o více věcí, které musí nevidomý zvládat, například oblékání, třídění, označování věcí, stravování, hygiena, úklid domácnosti… Přišívám si třeba různé knoflíky k peřinám, abych je od sebe rozeznala. Značím si toho hodně. Zaznačuji si třeba Braillovým písmem na šampon, že je to šampon na vlasy. Nejprve si napíšu na lepící tapetu, že je to třeba šampon na vlasy, pak tapetu ustřihnu dle potřeby a na nádobu nalepím. Budete se divit, ale fest to tam drží, i když to namočíte vodou při spchování. Je to dost náročné na čas. Všechno dělám dvakrát tak dlouho než ostatní lidé. Ale nezahálím.

Přijde mi fascinující, jak dokážete hledat ty cesty, jak se s tím vyrovnat a jak si to přizpůsobit. Jak třeba nakupujete pečivo? Nemůžete to tam přece prohrabávat... To si pamatujete, kde jsou housky, rohlíky nebo chleba?

Nevybíráme to, protože tady máme kousek obchod, kde už nás znají. Tak si to sepíšeme do mobilu a my jim to potom ukážeme. Takže v podstatě nakupují za nás. Velké obchody ale nemám ráda, tak to za mě dělají asistentky. V obchodě se sami nepohybujeme.

Platíte pak kartou, nebo jak poznáte peníze?

Roztřídíme si je předem do peněženky podle velikosti. Je na to zase šablona. A drobné poznáte po hmatu taky. Třeba dvacka má zkosené okraje, pětikoruna je kulatá, padesátikoruna taky, ale větší… Všechny ty pomůcky, to je kapitola sama o sobě.

Platbě kartou jsme se vyhýbali, ale bohužel nás situace donutila, protože někde neberou hotovost. Takže poprosím paní u pokladny, aby mě nasměrovala k terminálu, ten pípne a je hotovo. Taky mám pár lidí, kterým důvěřuji a poprosím je. Z bankomatu nevybírám, je to složité. Volím jednodušší cestu a jdu do banky.

Jak bychom se my, kteří vidíme, měli chovat k těm, kteří tuto možnost nemají, abychom jim ulehčili život? V čem třeba děláme chyby?

Když potkáte nevidomou osobu a chcete jí pomoci, je nutné ji pozdravit jako první. Tichý pohyb v jejím okolí působí velmi nepříjemně. Pokud máte mezi sebou nevidomé kamarády, vždy se představte jménem. I když se orientuje hlavně sluchem, nemusí vás ihned poznat, i proto, že vás dlouho neslyšel. Pro nevidomého je pohyb mimo byt už tak náročný, protože musí vnímat spoustu vjemů z okolí, aby se soustředil na cestu. Současně je důležité oslovovat nevidomého jménem, příjmením i v elektronické komunikaci, v mobilech ve zprávách, i z důvodu, že oslovujete právě jeho. Je to osobnější a hlavně příjemnější.

Bohužel se setkávám s tímto v poslední době u vidící většiny, že tak nečiní. Vidící větsina by měla handicapované respektovat. a brát v potaz, že jsou součástí společnosti. Do nové role se může dostat každý ze dne na den. Je nutné si to uvědomovat. Já si tento handicap taky dobrovolně nevybrala. Je nutné přehodnotit žebříček hodnot a priorit.