10. říjen je Den duševního zdraví - Rozhovor s Alenou Wehle

“Když jsou lidé obklopeni zelení, dostanou se po stresující zkušenosti do své původní rovnováhy třikrát rychleji,” popisuje terapeutka Alena Wehle.

Duševní zdraví je důležitou, a přesto často opomíjenou součástkou ke šťastnému životu. 10. říjen je mezinárodním dnem duševního zdraví. Zkuste ho oslavit tak, že si dopřejete chvilku klidu na vašem oblíbeném místě, strávíte čas s těmi, které máte rádi a aspoň na moment vypnete. Začněte ještě dnes a každý další den navazujte na ten předchozí!

Jak je důležitá zeleň pro naše duševní zdraví a jaké procesy se dějí v hlavě při chůzi nám řekne terapeutka Alena Wehle. “Miluju pohyb v přírodě, zkoumání vztahu tělo – emoce – mysl a se zápalem o tom pak píšu,” píše na svém blogu zážitková pedagožka a terapeutka, pro kterou je příroda zdrojem energie a poznání.

Jak je pro nás důležité, v jakém prostředí se pohybujeme a trávíme čas?

Prostředí nás ovlivňuje více, než jsme ochotni si připustit. A to nejenom to sociální, ale taky vizuální. Někdy děláme kompromisy z různých praktických důvodů a žijeme na místech, která nám nedělají radost. O to více pak ale potřebujeme čerpat síly tam, kde je nám dobře.

Ovlivňuje naši psychiku, jestli žijeme ve městě betonu, nebo v něm jsou stromy, parky a zeleň obecně?

Smyslový zážitek přírody působí na lidský organismus. V 80. letech jej zkoumal například psycholog Roger Ulrich, který mimo jiné došel k závěru, že lidé se po stresujících zkušenostech zvládnou při pohledu do zeleně dostat do své původní rovnováhy třikrát rychleji než ti, kteří mají před očima rušný městský život s jeho obvyklým hlukem. Nemusí to být důvod k okamžitému vystěhování se na venkov, ale minimálně k zamyšlení, jak se přírodě přiblížit.

Jaký vliv má chůze a běh na naše duševní zdraví? Co se během nich odehrává v hlavě a k čemu tyto procesy vedou?

O vlivu pohybu na psychiku toho už bylo napsáno spoustu. Víme, že nám pomáhá a že potřebujeme určitou pravidelnost. Někdy je ale těžké překonat sama sebe, když jsme smyslově přetížení a cítíme únavu, ale i tam překvapivě stojí za to sebrat zbytky sil a vyrazit na procházku, než zůstávat mezi čtyřmi stěnami.

Pomalá chůze nám umožňuje vnímat krajinu okolo sebe. Když malinko přidáme, jdeme naproti třídění myšlenek v naší hlavě a běh už nám i díky hormonům přináší radost. Pokud nám nejsou cizí úzkosti a deprese, zejména ty sezónní, dokáže nás pravidelná svižnější chůze s kulisou přírody podržet, abychom zimu zvládli bez velkých propadů.

Je rozdíl v tom, jaký má chůze přínos pro naše duševní zdraví, pokud jdeme sami, nebo s někým?

Jistě. Když jdeme sami, třídíme si a srovnáváme myšlenky. Když jdeme s někým, vnímáme příběhy a je pak otázkou, do jaké míry jsou inspirativní, nebo zatěžující.

Jak bychom měli pečovat o své duševní zdraví?

Myslím, že se o to všichni s různými výsledky snažíme. Mohli bychom uvést spoustu tipů od spánkové hygieny přes pohyb a stravování až po aromaterapii, ale považuji za zásadní uvědomit si, co je sytící pro nás konkrétně.

Je to velmi individuální. Někdo si rozjasní den dobrým čajem, písničkou, jiný jógou a další otužováním. Když si ale hned po ránu dopřejeme pravidelnou chvilku na to, co máme rádi, vytvoříme si jeden ze zdravých návyků a další pak můžou následovat.

V životě se často stává, že si vytyčíme cíl, v našem případě třeba ve výzvě - kolik kroků denně ujdeme, ale nepodaří se nám ho splnit. Jak s tím pracovat a vyrovnat se s tím?

Naše cíle by měly odrážet naše možnosti a limity. Měly by být realistické. Pokud si neustále stanovujeme cíle, které nemůžeme zvládnout, opakovaně selháváme, přestáváme si věřit a neobstojíme sami před sebou. Dost možná si stačí v tu chvíli říct, že při příliš vysokých nárocích klesá naše sebeúcta a můžeme pro příště zkusit být k sobě vlídnější.

Ve výzvě 10 000 kroků můžeme soutěžit sami za sebe, nebo v týmech. Může nás fakt, že jdeme za tým, motivovat k lepším výkonům, než kdybychom šli sami za sebe?

Může. Už jenom ten pocit, že na něco nejsme sami, nám může pomoct. Na druhou stranu je tam velká odpovědnost a dost záleží, jak zvládneme v týmu komunikovat a podpořit se.

V dnešní době jsou rozšířené krokoměry, chytré hodinky a FIT náramky. Může ovlivnit náš pocit z chůze či běhu, že je máme na sobě a můžeme během aktivity pozorovat, kolik jsme ušli nebo jaký máme tep?

Každá změna a zlepšení člověka motivuje v tom, aby pokračoval. Ale jsme v tom dost různí. Spoustě citlivých lidí taková zařízení nedávají smysl a snaží se hýbat kvůli samotnému prožitku z každé procházky.

Je možné naplno vykonávat aktivitu, která nás nebaví, ale cítíme, že je pro nás prospěšná? Měli bychom se hýbat jen proto, abychom se hýbali a udělali něco pro své tělo?

Dělat něco jen s tím pocitem, že to pro nás bude dobré, dlouhodobě příliš nedává smysl a je těžší si udržet alespoň malou motivaci a energii. Ale pro začátek to může být dobrý impuls, který pak přinese i pocit radosti. Něco jako: “No, moc se mi nechce, ale dobře," se po procházce změní na: "Teda to bylo skvělý, zítra jdu zas."