U nás sportuje celá rodina

„Víte co, někdy je to opravdové štěstí být starý. Stárnutí si člověk může jaksepatří vychutnat a užívat, až jsem z toho občas překvapený,“ říká Miroslav Ondra, dědeček olympionika Adama Ondry. Ve svých 86 letech se stal nejstarším mužem, jemuž se podařilo úspěšně splnit výzvu 10 000 kroků, která má motivovat účastníky k pravidelnému pohybu na čerstvém vzduchu.

Následující rozhovor je převzatý z Týdeníku Květy.

Vaše rodina vychovala slavného a úspěšného horolezce Adama Ondru, odkud vlastně pochází sportovní rod Ondrů?

Rod Ondrů má velice dlouhé kořeny a pochází původně ze Slavkova u Dolních Němčic na Horňácku. Zabývám se trochu genealogií a podařilo se mi vysledovat naše předky až do roku 1668. Dostal jsem se k tomu tak, že jsem četl rodinnou kroniku svého strýce,který se narodil v roce 1896, celý život si psal poznámky a na stará kolena to všechno krásným rukopisem sepsal.

Jak to bylo v rodině Ondrů se sportováním?

U nás se vždycky pěkně svižně hýbala celá rodina, a to snad odjakživa. Všechny moje tři děti sportovaly. Nejdříve chodily na krasobruslení, ale v Hodoníně, kde jsme bydleli, nebyl žádný trenér, který by je tlačil dál. Řekli nám, že můj syn Mirek má jít do tréninkového střediska mládeže do Brna, ale já jsem se stěhovat nechtěl a samotného jsme ho mezi ty narkomany, jak vždycky říkám, nechtěl pustit, aby nezvlčel. Proto si nakonec vybral lezení, a přestože už mu je osmapadesát let, rekreačně leze pořád. Jak se říká, lezení je sport na celý život.

Takže Adam Ondra, váš vnuk, podědil horole zectví po svém tátovi?

Po tátovi i po mámě, protože ta je také lezkyně. Seznámili se na skále, to je taková horolezecká rodina, takže se dá říct, že Adam to má v krvi. Uvázali ho na lano už jako dítě, takže nej- dřív se jenom houpal, ale brzy začal lézt s nimi, už asi ve čtyřech letech. A to víte, že teď jsem na něj jako děda patřičně hrdý.

Vy jste se nedávno stal tváří chodecké výzvy 10 000 kroků. Jak jste se vlastně k chůzi dostal?

Býval jsem hodně silný kuřák. Když jsem fáral, tak jsem vykouřil dvacet cigaret za den, a když ne, tak čtyřicet. A potom nastal ten den, přesně to bylo 27. srpna 2002, to už jsem byl v důchodu, šel jsem do garáže pro auto a zrovna ve chvíli, kdy jsem přecházel přes křižovatku, se mi zablokovala noha, takže jsem nemohl udělat ani krok. Ucpala se mi céva z toho kouření. A najednou bylo zle. Doktor mi řekl, že jestli okamžitě nepřestanu kouřit, tak o tu nohu přijdu. Tak jsem toho nechal a místo toho začal pomaličku, polehoučku chodit.

Kam nejraději chodíte?

Nejdřív jsem začal chodit čtyři kilometry z Hodonína na chatu do Lužic, potom jsem si pořídil turistické hole a s manželkou, která se ke mně připojila, jsme začali pravidelně chodit nejdříve na procházky a potom už na výlety. A musím říct, že po čase mě to začalo opravdu hodně bavit a od té doby se cítím mnohem lépe než předtím. Chůze zkrátka léčí. Asi před osmi lety jsme se s manželkou například vypravili z Karlovy Studánky údolím Bílé Opavy na Barborku a přes Praděd na Ovčárnu. To je dobrých pětadvacet kilometrů, ale nahoru, dolů, pořádná makačka. No a potom jsem objevil výzvu 10 000 kroků a oba dva jsme se tomu upsali a baví nás to. Kdybych teď zůstal sedět na zadku, tak bych se shodil před svou ženou i sám před sebou. Když jsem si něco předsevzal, tak to splnit musím. Moje krédo zní, že je škoda každého kroku, který neudělám.

Přináší vám chůze v přírodě kromě fyzického i duševní uspokojení?

Podívejte se, to máte jedno s druhým. Když někdy vidím svoje kamarády, vrstevníky, tak pokud ještě neumřeli, už nikam nechodí, ani na to pivečko si nezajdou, a to je opravdu smutné. Jasně, že když něco ujdete, máte z toho dobrý pocit. Po cestě si s manželkou vyprávíme. Ona je estétka, a tak mě pořád upozorňuje na krásné věci, někdy i maličkosti, kterých bych si sám nevšiml.