„Důležitá je pravidelnost pohybu, handicap je často jen v hlavě,” říká účastník výzvy 10 000 kroků s poruchou růstu 

Lukáš Petrusek měří pouhých 138 centimetrů, ale má za sebou už 42 maratonů a pravidelně se zapojuje do výzvy 10 000 kroků. Jeho cílem je především motivovat lidi kolem sebe a zmobilizovat kolegy, aby se do chůze zapojili společně. „Když se necítím úplně dobře, zátěž si prostě snížím. To není žádná ostuda,“ říká maratonec v rozhovoru, kde popisuje, jak trénuje, co je pro něj ve výzvě důležité a jaké má osobní cíle.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o své diagnóze?

Trpím achondroplazií, což je porucha růstu – v podstatě to znamená, že růst je omezený nebo zastavený. Lidé s touto diagnózou většinou dorůstají výšky kolem 130, maximálně 140 centimetrů. Můžou se k tomu přidat i další zdravotní potíže – třeba horší sluch, problémy s nadváhou, pohybem nebo stabilitou. Někteří používají invalidní vozík, někdo má třeba i potíže se srážlivostí krve nebo nosí brýle.

U mě je to tak, že mám kromě omezeného růstu také ztrátu sluchu, ale nosím sluchadla, která mi hodně pomáhají.

O své diagnóze jsem se dozvěděl hned po narození, ale sám jsem si začal uvědomovat, že jsem trochu jiný, zhruba v pěti letech. Chodil jsem už do školky a postupně jsem si začal všímat, že nejsem jako ostatní děti. Mám staršího bráchu, a s úsměvem říkám, že on mi „ukradl“ všechny centimetry – měří skoro 190 cm.

Jak vás vůbec napadlo začít běhat?

Bydlím na Praze 7 a tam jsme měli dětské hřiště v Kostelní ulici, které je tam dodnes. Právě tam jsme se jako kluci scházeli, hráli hlavně fotbal a celkově jsme byli dost aktivní. Ale už tehdy jsem si uvědomoval, že nedosáhnu na ty klasické fotbalové výkonnostní parametry. A tak jsem díky tomu postupně začal běhat.

Naše parta se časem rozrostla i o starší kluky a já věděl, že například v hlavičkových soubojích s nimi nemám šanci. Tak jsem si řekl, že je zkusím aspoň předběhnout – a to se mi často dařilo. Postupně jsme se ale začali scházet méně, každý měl víc povinností – škola, práce  – a já jsem se tak začal víc soustředit právě na běhání.

Navíc moje maminka pochází z Jizerských hor a už odmala mě vedla k pohybu – hlavně k turistice a k běžkám. Každý rok jsem si u babičky v Jizerských horách posouval své limity. Trénoval jsem, pořád jsem chtěl být lepší. Každý rok jsme spolu podnikali delší a delší túry po horách, takže sport byl vlastně přirozenou součástí mého dětství.

Dnes už se pravidelně účastníte maratonů a dalších sportovních akcí. Jak jste se k tomu vlastně dostal?

K maratonům jsem se dostal postupně. Ještě předtím, než jsem začal pracovat na úřadě Prahy 7, jsem byl zaměstnaný v eventové firmě, která organizovala ty největší běžecké závody po celé České republice. A právě tam jsem se k tomu světu běhu víc přiblížil.

V patnácti letech jsem začínal u charitativních běhů, které mě hodně motivovaly. Postupně jsem si uvědomil, že mám docela dobrou výdrž – i díky tomu, že jsem byl vždycky aktivní, hodně jsem chodil po horách a sportoval. Nikdy jsem nebyl ten typ, co by se oddával alkoholu nebo jiným návykovým látkám, a díky tomu jsem měl energii se dál zlepšovat.

Časem jsem zjistil, že potřebuji tu fyzickou zátěž navyšovat – a běhání, zvlášť na delší tratě, k tomu bylo ideální. Díky turistice a pravidelnému pohybu to šlo přirozeně.

Jak se člověk připraví na maraton?

Kouzlo celé přípravy je v pravidelnosti. To je úplný základ, bez kterého to nejde. Maraton není jen o tom uběhnout 42 kilometrů, ale o tom si to rozplánovat – třeba jako osmkrát pět kilometrů. Každý den od pondělí do neděle a k tomu ještě jeden den navíc. Nebo jinak – desetkrát čtyři. Každý si v tom musí najít svůj systém.

Druhá věc, která je pro mě klíčová, je prostředí. Bydlím na Praze 7 a mám to štěstí, že mám hned u domu místa, která miluju – Stromovku a Letnou. Právě tam trávím nejvíc času tréninkem, ale i volnočasovými aktivitami. Dřív jsme si tam hráli jako děti a teď je to moje tréninkové zázemí.

Vy jste teď absolvoval už svůj čtyřicátý maraton?

Ano, právě teď mám za sebou čtyřicátý. A pro mě jsou maratony mnohem víc než jen sportovní výkon. Je v tom jazykový i kulturní rozměr – hlavně ale to, že tam potkávám různé lidi, každý s jiným příběhem a osudem. To mě na tom baví nejvíc. Mám rád, když si to můžu dát takzvaně „na férovku“, běžet mezi zdravými běžci a být prostě jedním z nich.

Co si z toho posledního závodu odnášíte?

Tento závod byl v Düsseldorfu a úplně mi nesedl – běžecky to nebylo ono. Profil trati mi nevyhovoval, a navíc bylo na můj vkus dost horko.

Ale pro mě je u každého závodu důležité hlavně to, že překonávám bariéry. Ukazuju, že handicap je často jen v hlavě. Chci tím říct, že i člověk s omezením může běžet bok po boku se zdravými sportovci. A zároveň si na těch závodech všechno zajišťuju sám – jsem svým vlastním manažerem, ekonomem, masérem i logistikem v jednom. Celé si to odmakám já sám. A právě to mě na tom těší – že za tím vším stojím osobně. Je to moje práce, moje příprava.

A i když ta příprava bývá někdy hodně náročná, ten zážitek, ty emoce a pocit v cíli – to je něco, co se nedá zaplatit.

Máte nějaký jednoduchý tip, jak poradit lidem, kteří by rádi začali, ale nedokážou si vůbec představit, že by někdy uběhli maraton?

V první řadě je důležité střídat různé druhy pohybu. Náš pohybový aparát je namáhaný, a pokud chcete běhat, je potřeba do toho zapojit i jiné aktivity. Ať už je to chůze, turistika, běžky, kolečkové brusle, nebo třeba kolečkové běžky. Každý pohyb se počítá.

K tomu pak můžete přidat běhání nebo běžecké lyžování a samozřejmě také procházky ve městě – to všechno pomáhá.

Pokud jde o stravu, já osobně stojím za názorem, že neexistuje nezdravé jídlo, jen nezdravé množství. Můžu říct, že běžci často bývají opravdu hladovci, kteří se těší, až po závodě dostanou nějaký McDonald’s nebo něco podobného. A to je i můj případ – zhubnu, ale vím, že si pak můžu dopřát něco, co běžně nejím. To je pro mě důležité – nehodlám si zakazovat jídlo, když jsem na závodě nebo po něm.

Další tip je mít nějaký kolektiv – ať už v práci, v životě, nebo mezi přáteli. Když jdete na sportovní akci, jako je Sparta, a fandíte, i to už je nějaký pohyb. Mít kolem sebe lidi, kteří vás podporují, to je taky hodně důležité.

Pak je dobré mít nějaký cíl, nějakou metu, ke které chcete směřovat. U mě je to třeba to, že mě baví být součástí závodů jako je berlínský maraton, a to i v konkurenci zdravých běžců. Není to, že bych měl něco proti paralympiádě, to vůbec ne, ale mě osobně víc baví běhat mezi zdravými sportovci.

A co se týče samotné přípravy – já to doporučuji takhle: tři dny běh, tři dny chůze, jeden den regenerace. Tímhle způsobem si to dávkuju pravidelně. Můžu třeba říct, že třikrát týdně si dám 10 000 kroků během nebo svižnějším tempem, pak tři dny rychlé chůze a jeden den si třeba jen vyjdu na nákup. Tomu říkám „klidná neděle“. To je základ, který mi opravdu pomáhá.

Měl jste někdy moment, kdy jste si řekl, že s tím vším skončíte?

Těch momentů bylo opravdu hodně. Po každém závodě si říkám: „Proč to zase dělám?“ Nebo když ráno vstávám na závod, říkám si: „Proboha, proč zrovna teď?“ Ale ono je to podobné i v běžném dni – i když ráno vstávám do práce, někdy se mi prostě nechce. Jenže člověk si musí udržet nějakou vnitřní motivaci. Řeknu si – jo, teď mě čeká námaha, ale na konci bude odměna. Medaile. Zážitek. Pozávodní sprcha.

A když se necítím úplně dobře, tak si zátěž prostě snížím. To není žádná ostuda. Vždycky říkám, že i špatný trénink je pořád trénink. A i z toho špatného se dá něco vytěžit. To je zásada, kterou se snažím držet – že horší trénink je pořád lepší než žádný. A není žádná hanba ubrat, když je to potřeba.

Jak regenerujete po náročných závodech?

Pro mě je nejlepší v rámci regenerace zapojit jinou aktivitu, jiný sport. Tím totiž zapomenu na tu konkrétní zátěž nebo bolest. Takže já s nadsázkou říkám: v létě trénuju na zimu a v zimě zase na léto.

Ale je potřeba být realistický. Člověk si musí dát reálný cíl. Nemůže mít objemnější postavu a říct si z ničeho nic: „Tak a teď uběhnu maraton.“ Musí k tomu přistupovat pokorně. A třeba i taková výzva jako 10 000 kroků denně je skvělý začátek.

Vy se také účastníte výzvy 10 000 kroků …

Ano, ale o mě úplně nejde. Mým hlavním cílem je zapojit i náš tým. Chtěl jsem doslova spustit takovou malou mobilizaci.

Na našem úřadě, kde pracuji, máme celkem 240 zaměstnanců a do výzvy 10 000 kroků se aktuálně zapojilo 38 z nich. To znamená, že máme přibližně 16 procent aktivních účastníků. Mým cílem do budoucna je dostat se aspoň na pětinu, tedy 20 procent. Vím, že motivovat větší skupinu lidí není jednoduché, ale věřím, že to jde.

A nejvíc si cením těch, kteří třeba nemají žádné sportovní ambice ani atletické předpoklady, ale přesto jdou každý den třeba 5 nebo 7 kilometrů. To jsou pro mě ti skuteční vítězové. Ne ti, co mají nejlepší časy, ale ti, co prostě pravidelně jdou a nevzdají to.

To, že já osobně nachodím přes 400 kilometrů, vlastně není až tak důležité. Mnohem důležitější je, aby si každý uvědomil, že je součástí něčeho většího – že jeho pohyb má význam.

Pamatuju si, že během prvního týdne jsme dohromady „došli“ z Prahy až do Gibraltaru. A dneska jsme tou vzdáleností už dorazili až do Pekingu. A to je přesně to, co chci, aby si lidé uvědomili, že když se ráno zvednou z postele a vydají se ven, má to smysl.

Takže je to pro vás hlavně způsob, jak mobilizovat kolektiv a propojit lidi?

Přesně tak. Pro mě je klíčové jedno jediné číslo – a tím nemyslím počet kroků nebo kilometrů. Jde mi o to, aby si lidé uvědomili, že nejde jen o to přijít do práce a říct kolegovi: „Pošli mi ten materiál,“ nebo „Máš už to zkopírovaný?“ či „Odevzdala jsi to?“.

Cílem je vytvořit něco, co lidi propojí i jinak než jen pracovně. Aby nevznikaly jen sterilní fráze, ale aby mezi nimi zůstávala i lidskost. Chci, aby tam pořád byly pozdravy, úsměvy, výměny myšlenek – ať už u kávy, svačiny, nebo i jen při náhodném setkání s šanonem na chodbě. Prostě něco, co vnáší do pracovního prostředí opravdový kontakt.

Daří se vám výzvu plnit každý den? Nebo taky občas vynecháte?

Já osobně plním každý den. Dneska jsem se díval i na ostatní, a samozřejmě, někteří členové týmu občas neplní, ale já to takhle neberu, že bych je chtěl nálepkovat nebo jim něco vyčítal. Chápu, že každý má svoje pracovní povinnosti, rodinu, manžela, manželku... Je to těžké všechno skloubit.

Pro mě je důležité je dostat do jiné atmosféry, do jiného pracovního módu. Každý si to musí nakonec zhodnotit sám – jestli tomu dal hodně, málo, nebo jestli mohl víc. Nechci být rozhodčí, co chodí s rákoskou.

Celkově tým chválíte?

Určitě. Já vždycky říkám, že není těžké strhnout jednu kancelář nebo jedno patro. Ale motivovat celou budovu, nebo dokonce i detašovaná pracoviště – to už je velká výzva. A já to považuji skoro až za zázrak. Není to lehké, protože spousta lidí má jasně vymezenou pracovní zónu a za tu se jim nechce. A přesvědčit je, aby vykročili z komfortní zóny, to je na tom nejtěžší.

Je potřeba hodně komunikovat, dávat tým dohromady, vysvětlit to, nadchnout je. Ale když se to podaří, je to krásný pocit.

Máte nějaký svůj vlastní osobní cíl – sportovní nebo jiný?

Ano, určitě mám. Mým cílem je dostat se na americký trh. Zatím mám za sebou maratony v Evropě (zejména v Německu, v Polsku, ve Skandinávii…) a teď bych se chtěl dostat třeba na bostonský nebo newyorský maraton. Ideálně do 35 let bych si chtěl splnit sen a zaběhnout si závod v Americe – případně i v Asii.

V zimě absolvuji dálkové lyžařské závody (seriálu Worldloppet) mám za sebou tradiční českou Jizerskou padesátku poněkolikáté, 90kilometrovém Vasově běhu ve Švédsku a účast na 70kilometrové Marcialonze v Itálii.

Co se týče výzvy 10 000 kroků – tam bych rád zapojil čtvrtinu zaměstnanců našeho úřadu. To je zhruba 50 účastníků, ideálně rozdělených do pěti týmů po deseti. Dalším cílem je společně dojít třeba „na délku rovníku“ nebo „z Prahy až do Austrálie.“ Něco, co bude mít přesah, co nás bude dál motivovat.

Máte nějaké osobní motto, kterým se řídíte?

Moje osobní motto je: „Handicap je jenom v hlavě.“

A to obecné, které často říkám: „Věř, běž a dokážeš.“ A to „běž“ si tam může každý nahradit tím, co je mu blízké – dělej tu svoji věc, tu svoji aktivitu, tu svoji výzvu.

Hlavní je, že to člověk dokončí. To je moje poselství – nejen pro kolegy na úřadě, ale pro všechny účastníky výzvy 10 000 kroků napříč republikou.

Pomáhá vám třeba při vaší práci na úřadě chůze nebo běh k lepšímu vnímání čtvrti, kde pracujete? Třeba poznat, co chybí, co se může zlepšit, nebo naopak co je dobré?

Stoprocentně. Lidi by měli dělat to, co mají rádi a co jim dává smysl v jejich čtvrti.

Během pohybu vnímají okolí – fotí, diskutují o veřejném prostoru, sdílí emoce i zkušenosti. A to je pro nás na úřadě cenné, třeba pro odbor veřejného prostoru. Z těch podnětů se dá čerpat.

Navíc člověk při chůzi potkává ostatní – lidi venčící psy, rodiče s dětmi, důchodce... Může se s nimi dát do řeči, poslouchat, co je trápí nebo těší. A díky tomu vnímá to město úplně jinak. A když něco nefunguje, nebo se naopak daří, tak se o tom bavíme – a řeší se to pak úplně jinak.

 

K dnešnímu dni absolvoval Lukáš Petrusek 42 maratonů.
Lukáš Petrusek - Běžecké tabulky - behej.com: BĚH, MARATON, BĚHÁNÍ