Veď mě dál, značko má. Co (možná) nevíte o českých turistických trasách

Jaro je v plném proudu, dny se prodlužují a příroda láká k procházkám i delším túrám. Vyrážíte ven? Pak vás na cestách jistě povedou nenápadní, ale neúnavní průvodci – turistické značky. Česká síť turistického značení patří k nejhustším a nejpropracovanějším na světě. Pojďme si připomenout pár zajímavostí, které možná neznáte!

Kde to všechno začalo?

Turistické značení v českých zemích odstartoval Klub českých turistů (KČT) už v roce 1889. První značená cesta vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům a byla otevřena 11. května 1889. Dnes je však pod hladinou Štěchovické přehrady a lze se po ní vypravit pouze lodí.

Nejstarší stále existující trasou je Cesta Vojty Náprstka, která spojuje Beroun, Svatý Jan pod Skalou a Karlštejn a je součástí stávající červené turistické značené trasy 0001. Vůbec první značená stezka na území tehdy budoucího, dnes bývalého Československa však vznikla na Slovensku (v roce 1874 v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších).

Nejdelší trasa? Jednička mezi jedničkami

Právě trasa číslo 0001 měří více než 200 kilometrů a vede z Kalínovy Vsi na Křivoklátsku až do Chřenovic na Posázaví. Patří sem i slavná Posázavská stezka, místy vytesaná přímo do skal. Kromě krásné přírody vás čekají i pamětní tabulky připomínající její vznik v letech 1914–1924.

Česká republika jako pěší velmoc

Klub českých turistů se od osmdesátých let 19. století věnoval rozvoji turistických tras soustavně, takže v dnešní době u nás máme zhruba 42 000 kilometrů značených pěších cest. Když navíc přičteme i trasy pro cyklisty, lyžaře, vozíčkáře a jezdce na koni, dostaneme délku, která by dvakrát obkroužila Zeměkouli! 

Jak značky vypadají a co znamenají barvy?

Značka je tvořena třemi stejně širokými vodorovnými pásy: prostřední je barevný, nad ním i pod ním mají pásy bílou barvu. Změnu směru ukazují šipky ve stejnobarevném provedení. K turisticky zajímavým místům mimo trasu vedou odbočky se symbolem cíle a v barvě středového pruhu hlavní trasy.

Jaké barvy se vybírají?

Novější trasy jsou už značeny podle podle systému čtyř barev od červené ke žluté. Nemusí to však být stoprocentní pravidlo, protože se udržují i barvy zděděné z hluboké minulosti, kdy Klub českých turistů začal všechny cesty značit červeně (jako například první označená stezka ze Štěchovic ke Svatojánským proudům) a teprve postupně přidával další barvy. Nicméně i přes toto omezení v zásadě platí, že červené značky vedou nejzajímavějšími trasami.

Jak daleko jsou od sebe?

Záleží na situaci: maximální vzdálenost od předchozí značky by měla být čtvrt kilometru. V takovém případě jde o takzvanou značku útěchy, která má za úkol v dlouhém přehledném úseku bez odboček rozptýlit naši nejistotu, když už jsme dlouho žádnou neviděli.

Pokud jsou ale na trase odbočky nebo ji křižují jiné cesty, je značek víc. Na rozcestí bývají dvě značky – naváděcí, která je viditelná při příchodu, a druhá potvrzovací za odbočkou. Odbočení například do hustého porostu bývá označeno takzvanou brankou, tedy dvěma značkami naproti sobě, vlevo a vpravo.

Značky se malují na stromy, sloupy či objekty ve výši očí, výjimečně mohou být ale umístěny například i na kamenu, nebo se dokonce musí použít speciální značkařský kolík.

Na rozcestích a turisticky významných místech, nejdéle po čtyřech kilometrech, se umisťují směrovníky s tabulkami místního názvu a dalšího směru pochodu k dalšímu takovému místu. Vzdálenosti se v Česku udávají v kilometrech, na Slovensku a v zemích s náročnými horskými trasami v hodinách a zlomcích hodiny nebo minutách.

K čemu slouží nepásové značky?

Na cestách často narazíme na značky, které nejsou tvořeny pruhy. Mají tvar čtverce a jde buď o místní značení, nebo o naučnou stezku.

U místního značení je čtverec rozdělený úhlopříčkou. Vznikají tak dva trojúhelníky, z nichž jeden je bílý a druhý může být stejně jako klasické turistické značky červený, modrý, zelený nebo žlutý.

Místní značení se obvykle využívají pro krátké okruhy, které nás například provedou nejkrásnějšími vyhlídkami v blízkosti obce nebo jinými místními zajímavostmi.

Naučná stezka bývá značena bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem. Značka může být doplněna číslicí stanoviště, na němž najdeme informace o přírodních nebo jiných zajímavostech v okolí. Naučné stezky zpravidla vyznačují obce, organizace ochránců přírody nebo jiná sdružení, někdy s pomocí KČT.

Jak se měří délka trasy a jejích úseků?

Kilometráže jednotlivých tras vycházejí z evidenčních map a na směrovníky bývají natištěné předem. Zajímavější je, že v nepřehledném terénu využívají značkaři k měření vzdálenosti přímo na místě třeba i známé kolečko, které používají policisté při vyšetřování dopravních nehod, a pak údaj vlastnoručně poznamenají na strom nebo jiný objekt – například „Po 150 m odbočte vpravo“ nebo „300 m rovně přes louku“.

Kolik je značkařů a co za to mají?

Počet značkařů se u nás pohybuje kolem 1400. Stát se jím není jen tak. Značení tras podléhá obsáhlé státní normě, takže zájemce nejdřív čeká studium a praxe pod patronací KČT. Pomocným značkařem se může stát nejdříve až po destikilometrovém zácviku, samostatným vedoucím značkařem až po absolvování semináře a úspěšně složené zkoušce.

Co za to? Náš vděk, pokud jim zrovna nespíláme, protože nevíme kudy kam. Značení pěších tras totiž provádějí od prvopočátků do dnešních dob jako dobrovolníci bezplatně, hradí se jim jen cestovné.

Pro zajímavost: značkaři v Česku celkem zdarma odpracují zhruba 75 000 hodin ročně.

Kdy nejčastěji sejdeme z cesty?

Když se s parťákem zapovídáme a přehlédneme odbočku a když značka chybí nebo je „neviditelná“. Někdy strom se značkou pokáceli, jindy se stal obětí polomu, problém může spočívat v příliš bujném listoví, pod kterým se značka ukrývá a potěší turisty zase až na podzim, anebo že značka „roste" se stromem, roztahuje se, barvy časem přestávají být vidět. To se stává i v případě, že dlouho nebyly obnoveny.

Každou trasu by měli značkaři procházet nejméně jednou za tři roky, všechny značky přitom znovu namalovat, vyřezat křoví, zkontrolovat stav map, směrovek a rozcestníků. To je však ideální stav, kterému brání nedostatek peněz. Ty většinou přicházejí od ministerstva pro místní rozvoj, jednotlivých krajů a sponzorů, ale často nestačí a pokryjí například jen 50 procent nákladů.
 

Dálkové pěší mezinárodní trasy

Vandrování bez ohledu na hranice bývávalo běžnou součástí řemeslnického života, přes hranice pěšky tradičně cestovali poutníci, ale i lidé, kteří se chtěli vydat na nějaké zajímavé místo „u sousedů“. Tento turistický účel cesty se znovu hojně obnovil od počátku devadesátých let po pádu železné opony.

 Víte ale, že po našem území vedou dálkové pěší mezinárodní trasy – a jedna z nich začíná v Praze-Zbraslavi?

K jejich vyznačení je využito běžného pásového turistického značení, na jehož směrových tabulkách je obvykle navíc uvedeno číslo evropské trasy s velkým „E", v jednom případě „I".

 Původní autor článku: Čistou stopou Prahou.