Soutěživost ano, ale ne přes mrtvoly původních myšlenek

Výzva vznikla  v reakci na současnou pandemickou situaci. Jejím cílem bylo rozhýbat lidi, kteří to nejvíce potřebují, osoby starší a osoby s nadváhou. Výzva měla být pohodovou a přátelskou akcí, naplňující zmíněnou myšlenku. I přesto, že jsem velice soutěživý typ, věděl jsem, že pravidla jsou nastavena tak, že hendikep mám tentokrát já a tabulku nemám šanci vést. V této výzvě nejde totiž o vítězství v žebříčku, ale vítězství osobní a vítězství lidí okolo nad svou vlastní pohodlností, nad leností, nad hranicemi, které jsme si postavili. 

Soutěživot ale nevymažeme, bude v nás částečně vždy a všude, to ale patří k životu. Obecně soutěživost, která někdy hraničí až s řevnivostí je dle mého názoru nejlepší lidská vlastnost, co žene lidstvo dopředu. Bohužel jde občas "přes mrtvoly" viz. všechny světové války nebo třeba vyvraždění Slavníkovců. A to už není správně. 

Dubnová výzva čeká na své vyhodnocení a ta říjnová na svou přípravu. Máme několik měsíců na to, se zamyslet a některé věci upravit. Mám několik postřehů a námětů k zamyšlení na poslední dva dny. 

Osobně bych vás rozdělil do čtyř skupin a sami si můžete vybrat, do kterých patříte:

• Poutníci, to jsou ti, kteří si budou mít v plánu ujít 1.000.000 kroků (resp. třeba 772 km, jako pouť z jednoho místa na druhé).
• Lovci, kteří chtějí za každou cenu soutěžit. Vymyslíme různé kategorie, a i já si přijdu na své. Tady ale zpřísníme pravidla pro vkládání výkonů.
• Pozorovatelé, kteří milují především přírodu a půjdou do akce s hláškou z filmu Vesničko má středisková: „vy jste se zase kochal pane doktore, co?“
• Odhodlaní, kteří jdou do výzvy s tím, že jim ji doporučil lékař, nebo rodina, nebo přátelé. Prostě výzva je pro ně takovou záchrannou brzdou.

Do kterých z těchto skupin patříte? Co byla vaše motivace se do výzvy zapojit. Přineslo vám to, co jste očekávali? ...

Velké změny čeká zejména hodnocení a fungování týmů, které původně vznikly proto, abyste se mohli vzájemně podporovat a motivovat. Napadá mě třeba možnost zvlášť vyčlenit týmy „dvojice“ a upravit způsob bodování.

Mezi námi by ale vždy budou a musí platit dvě pravidla:

• Jsme kamarádi a přátelé. Výzva nás nesmí rozdělovat, ale spojovat. Na veškerých soutěžích mám rád vždy dvě věci. Samotný zápas, boj, soutěž, kdy jsem soupeři nedaroval ani metr, ale často jsem i prohrál. Jenže pak jsme šli do hospody a tam jsme si užili i tu prohru. Tímto chci poděkovat koordinátorce z Bruntálu Pavlíně Konečné, která tuto myšlenku dotáhla k dokonalosti. Všem městům (starostům) poslala kamínek z Bruntálu, právě jako symbol přátelství.
• Musíme vždy hrát fair play. U některých jedinců může dojít "k selhání" ve formě nepovoleného dopingu (v našem případě falšování výsledků).  Pokud se ve sportu na nepovolený doping nepřijde, přestože všichni vědí a tuší, olympijská medaile je udělena a někdy následně i po mnoha letech s ostudou odebrána. Myslím, že v soutěži 10 000 kroků, která je založena na fair-play to nikdy na 100 % nemůžeme eliminovat. Když se díváme na výsledky některých, opravdu o nich pochybujeme, ale jak už jsme psali dříve, vyhlásili jsme „milostivé léto“, ale pro podzimní výzvu si to pohlídáme. Jinak ty výsledky se dají poznat podle spálených kalorií. Jako aktivní sportovci dokážeme číst ve snímcích. Občas se může stát chybka, ale ne každý den.

Náš spolek Partnerství pro městskou mobilitu, z. s. je tu také proto, že pomáhá městům podporovat rozvoj pěší a cyklistické dopravy. Druhým nejdůležitějším cílem výzvy bylo pomoct městům vytvářet příjemná místa pro život na základě zkušeností vás - jejich uživatelů. 

Jarda Martínek 

ideový tvůrce výzvy