Začal chůzí, dnes zvládá maraton. „Neřeším už jen číslo na váze," říká Spyder

Michala Žídka znají účastníci Výzvy hlavně pod přezdívkou Spyder. Když jsme o něm psali poprvé, měl za sebou zdravotní kolaps, operaci a téměř sto kilogramů dole. Jenže tím jeho příběh neskončil. V dubnové Výzvě 10 000 kroků překonal tisíc kilometrů, začal chodit pěšky tam, kam dřív jezdil autem, pravidelně cvičí – a postupně zjišťuje, že stejně důležité jako zabrat, je někdy ubrat, vypnout v práci a prostě se jít projít.

Když jsme spolu mluvili minule, měl jsi dole 96 kilo. Kde jsi dnes?

V době našeho rozhovoru už je to nějakých 112, nebo 113 kilo. Začínal jsem na 253,3 kilech takže pořád je přede mnou kus práce. Cílově bych se chtěl dostat někam mezi 110 a 120 kilo, ale už vím, že čím dál člověk dojde, tím je to pomalejší.

Na začátku šla váha dolů strašně rychle. Dneska už to tak není a vlastně je to dobře. Cvičím, nabírám svaly a taky jsem pochopil, že nemá cenu sledovat jen číslo na váze. Někdy váha stojí, ale ubývají centimetry. Pásek, který jsem dřív sotva dopnul, najednou zase utahuji o kus dál.

A hlavně už kvůli tomu nejsem tak vystresovaný jako na začátku.

V dubnové Výzvě jsi ovšem šel do úplně opačného extrému. Přes tisíc kilometrů za měsíc. Co se stalo?

Trochu mě semlela soutěživost. (smích) Na začátku člověk jde, protože chce chodit. Pak se podívá na pořadí a říká si: tak ještě kousek.

Ale hodně kilometrů vzniklo úplně normálně. Místo autem jsem šel pěšky do fitka – a najednou z toho bylo pět tisíc kroků. Když jsem potřeboval v práci někam na linku, nesednul jsem do auta, ale šel jsem pěšky. To je s nadsázkou řečeno půl Kopřivnice tam, půl zpátky a kroky naskakují.

S blížícím se koncem výzvy nastoupila i soutěživost: když jsem se s tím celý měsíc mordoval, tak to přece teď nevzdám.

Opravdu jsi kvůli Výzvě vstával ve tři třicet ráno a chodil?

Jo. Já pravidelně vstávám ve tři třicet. Kolem půl páté už bývám v práci a končím zhruba kolem druhé. Mně ten režim vyhovuje, protože pak mám odpoledne pro sebe a pro děti.

Během Výzvy to bylo ještě trochu jinak. Vstal jsem ve tři třicet a než jsem šel do práce, chodil jsem kolem baráku. Ale rozhodně bych nikomu netvrdil, že aby začal chodit, musí vstávat ve tři třicet. To je prostě můj režim. Někdo udělá pět tisíc kroků tím, že nechá auto doma cestou do práce, obchodu, na úřad. Někdo vystoupí o zastávku dřív. Každý si musí najít to svoje.

Postupně sis začal dávat i větší cíle. Nejdřív půlmaraton, potom maraton…

Já jsem člověk, který potřebuje nějaký cíl.  V rámci jednoho z cílů jsem si před termínem Výzvy řekl, že zkusím ujít půlmaraton. Poprvé jsem dal asi osmnáct kilometrů a říkal jsem: „Konec, fakt nemůžu.“ Tak jsem skončil.

Za dva dny jsem to zkusil znova a dal jsem to.

Pak přišel maraton. Taky to nevyšlo hned. Jednou jsem skončil někde kolem osmatřiceti kilometrů a byl jsem úplně vyřízený. Jenže pak si říkáš: vždyť chyběly čtyři kilometry. A za dva dny jsem šel znovu. Mám takové svoje pravidlo: když něco udělám a výsledek není takový, jaký jsem chtěl, zkusím to znovu.

V rámci Výzvy pak už třicetikilometrové pochody nebyly problémem, i když jsem byl někdy z celkových denních hodnot velice překvapený.

To zní, jako by ses pořád jen překonával. Umíš už taky zastavit?

Právě že se to učím. Dřív bych řešil jenom: váha stojí, tak musím přidat. Dneska už vím, že to někdy funguje přesně opačně.

Chodím do fitka pětkrát, někdy šestkrát týdně. Ale když vidím, že jsem utahaný, dám si místo toho bazén, nebo relax. Když mám v práci nervy a všechno mě štve, tak se prostě hodím do klidu. Jdu třeba na Ostravici a jdu si pokecat se stromečky a kravičkami. A ta psychika je potom úplně někde jinde.

Člověk fakt postupně zjišťuje, co s ním dělá spánek, stres, práce, odpočinek. Nemusí být pořád v režimu „ještě víc, ještě rychleji“.

To je docela velký posun od člověka, který byl zvyklý jet naplno i v práci

Výrazně. Dříve jsem měl pocit, že všechno musí být hotové okamžitě a přesně podle plánu. Postupně jsem se naučil lépe si organizovat čas, stanovovat priority a přijmout, že některé věci mohou počkat. Díky tomu dokážu lépe odpočívat a věnovat se i sobě.

Takže se změnil i tvůj vztah k práci?

Hodně. A paradoxně jsem se v práci zároveň posunul. Dřív jsem byl takový Michal, co všechno zařídí – „Michal tam zajede, Michal udělá“. Dneska mám větší odpovědnost a jsem víc v projektovém vedení. 

Takže práce rozhodně není míň. Spíš jsem změnil způsob, jakým ji beru. Když jsem začal víc přemýšlet o prioritách, zjistil jsem, že nemusím všechno řešit okamžitě a osobně. Díky tomu se dokážu soustředit na důležité věci a odvádět lepší práci. A jako benefit sleduji, jak mě vnímá i okolí. Kolegové mě podporují v plnění osobních i pracovních cílů, a je to fajn.

Kde tu změnu poznáváš nejvíc v obyčejném každodenním životě?

Třeba u oblečení. Najdu rolák a říkám si: tak tohle na sebe určitě nedám. A pak ho oblíknu a najednou: ty jo, já si můžu koupit normální hadry!

Nebo jsem doma našel starý dres Baníku, který jsem nosil někdy kolem roku 2006. Ještě je mi těsný, ale už ho oblíknu. Říkám, že se takhle vracím dvacet let zpátky. A šatník? Ten se mění prakticky pořád. Teď ani nekupuju drahé věci, protože vím, že za chvíli budou zase velké. Už mám připravené o číslo menší a říkám si: tyhle budu nosit příští měsíc.

To jsou takové malé drobnosti, ale právě z nich má člověk radost.

Ty si malé radosti dokonce dáváš jako denní úkol. Jak to funguje?

Mám dlouhodobé cíle, ale snažím se mít i jeden úplně jednoduchý cíl na každý den: najít něco, co mě potěší. Nemusí to být vůbec nic velkého. Když je večer a řeknu si, že dneska vlastně nic takového nebylo, jdu třeba ven. A najednou někde na trávě vidím prvního motýla toho roku. Řeknu si: hele, první letošní motýl.

A mám splněno. Možná to zní jako maličkost, ale člověk se musí naučit tyhle věci vůbec vidět.

Když se ohlédneš za těmi roky, napadlo tě někdy, že jsi mohl začít dřív?

Určitě ano, hlavně první měsíce, když jsem chodil delší trasy. Jdeš třeba dvacet kilometrů, už tě bolí nohy a máš spoustu času přemýšlet. Proč jsi to nechal dojít tak daleko? Proč jsi nezačal dřív? Proč jsi tak jedl?

Tím jsem si prošel. Jenže dneska už to mám nastavené jinak. Minulost nezměním. Můžu se věnovat sobě teď. Můžu si udělat radost teď. A když něco nevyjde, nemusím se kvůli tomu nervovat. Zkusím to znovu.

Jakou roli na tvojí cestě měla Výzva 10 000 kroků?

Na začátku pro mě byla hlavně motivace. Poprvé jsem šel Výzvu v roce 2023 a tehdy jsem ještě vůbec netušil, kam se to celé posune. Dneska už je chůze součást normálního dne.

Výzva mě dokáže vyhecovat, někdy možná až moc. Ale naučila mě jednu strašně jednoduchou věc: pohyb se nemusí odehrávat někde bokem od života. Nemusíš mít dvě hodiny vyhrazené na sport. Můžeš prostě jít pěšky tam, kam jsi ještě včera jel autem.

A pak se z pěti tisíc kroků cestou do fitka, z cesty přes město nebo z obyčejné procházky začne skládat něco mnohem většího.

Co bys řekl člověku, který teď čte tvoje čísla – tisíc kilometrů za měsíc, maraton, fitko šestkrát týdně – a říká si: Tak tohle opravdu není pro mě?

Že tohle vůbec nemusí dělat. Já jsem extrém a vím to. Baví mě dávat si cíle a zkoušet, kam se dostanu. Ale nikdo nemusí ujít maraton. Nemusí vstávat ve tři třicet. Nemusí chodit šestkrát týdně do fitka.

Stačí začít něčím, co dokáže dostat do svého života. Jít pěšky do obchodu. Do práce. Na návštěvu. Vystoupit dřív. Jít se večer projít.

A hlavně si najít něco, kvůli čemu to člověk nebude dělat jen pár dní. Protože nakonec nejde jen o ty kroky.