„Byl jsem případ beznadějný a teď ujdu i 25 kilometrů denně,“ říká reprezentant výzvy neboli muž z plakátu

Lukáš Jelínek z Pelhřimova má za sebou příběh, který inspiruje. Po vážných zdravotních komplikacích se rozhodl změnit svůj život a krok za krokem se propracoval až k celkovému vítězství v rámci Pelhřimova během říjnové výzvy 10 000 kroků 2024. V dubnu 2025 se znovu postavil na start, tentokrát už i jako moderátor celorepublikového vyhlášení. O své cestě, motivaci i radosti z chůze se s námi podělil v následujícím rozhovoru.

Jak ses dostal k výzvě 10 000 kroků?
Před dvěma lety jsem prodělal plicní embolii a skončil na JIPce. Šance na přežití byla tak padesát na padesát. Ležel jsem tam a přemýšlel, jestli takhle chci pokračovat dál. Rozhodl jsem se, že ne. Začal jsem chodit, ale hodně pomalu – plíce byly oslabené, navíc problémy se srdcem. Prvních pár měsíců jsem ušel sotva sto metrů a byl jsem vyřízený. Postupně se to zlepšovalo – po roce jsem zvládl tři kilometry denně, pak šest až sedm tisíc kroků. V září 2024 mě oslovili známí, jestli se nechci přidat k výzvě. V říjnu jsem ji absolvoval poprvé… a vyhrál v Pelhřimově.

Co pro tebe chůze znamená dnes?
Je to svoboda. Dřív jsem se zadýchal, než jsem došel od domu na parkoviště. Teď kolem auta projdu a pokračuju dál – nakoupit, na procházku. Poznal jsem místa, kde jsem nikdy nebyl, i když jsem rodák z Pelhřimova. Jsou tu krásné stezky, kam se autem nedostaneš. Pro mě je to obrovská úleva a zároveň mám radost z pohybu.

Co tě motivovalo začít a vydržet?
Zdraví. Ten „kopanec“ na JIPce mi otevřel oči. Uvědomil jsem si, že chci ještě chvíli být na světě a něco zažít. A taky mě začalo bavit objevovat nová místa kolem Pelhřimova, o kterých jsem předtím ani nevěděl.

Jak jsi zvládal chodit při sedavém zaměstnání?
Jsem ajťák, takže celý den sedím. Ze začátku to bylo těžké – do práce to mám čtyři kilometry a nebyl jsem schopný to ujít. Teď už to dávám a často si cestu do práce projdu. Když jsem viděl, že ještě nemám splněno, klidně jsem v deset večer vyrazil na rychlou dvouhodinovou procházku.

Jaké byly tvoje výsledky ve výzvě?
Původně jsem si dal cíl pět kilometrů denně. V říjnu jsem měl průměr dvanáct kilometrů, což je kolem osmnácti tisíc kroků. Nejvíc jsem ušel pětadvacet kilometrů za den – pro mě něco, co bych dřív považoval za sci‑fi.

Jak vnímáš hranici 10 000 kroků?
Není to mantra, ale symbol. Každý má jiný start. Já začínal na šesti tisících krocích a myslel jsem si, že deset tisíc nikdy nedám. A nakonec jsem je chodil každý den. Znám lidi, kteří ujdou šedesát kilometrů denně, ale to není pointa – důležité je začít a postupně přidávat.

Máš za sebou i zdravotní komplikace během výzev. Jak tě to ovlivnilo?
Dubnovou výzvu 2025 jsem si zkomplikoval zlomenou nohou, navíc mi našli nádor v ruce. Čtyři měsíce jsem víceméně ležel, váha šla nahoru. Ale pro mě je důležité, že zase můžu chodit. Vím, že se dostanu zpátky do tempa a kilogramy půjdou dolů.

Jak ses dostal k moderování celorepublikového vyhlášení?
Moderování je můj koníček už dvacet let – dělám to pro radost, stejně jako hudbu. Díky výzvě jsme se propojili a dostal jsem možnost uvádět vyhlášení v květnu 2025. Byla to pro mě čest a zároveň skvělý zážitek.

Co bys vzkázal lidem, kteří se bojí, že na to nemají fyzičku?
Byl jsem případ „beznadějnej“ – nechtělo se mi nikam, zadýchal jsem se po pár krocích. A teď? Je to jen o tom přesvědčit hlavu. Začni klidně s menšími vzdálenostmi, není nutné hned dát deset tisíc kroků. A uvidíš, že se to dá.