16 kilometrů do práce. A pak zase zpátky. Ondřej Lišifka chodí rád po svém

16. 11. 2026

Učitel, bývalý voják a od letošního srpna ředitel ZŠ a MŠ ve Vražném u Oder. Ondřej Lišifka nachodil v jarní Výzvě 10 000 kroků nejvíc kilometrů v Česku, z velké části cestou do práce a zpátky: 16 kilometrů tam, 16 zpátky. Na podzim to vzal jinak. Dal dohromady devítičlenný tým Vražné jedééé!!!, ve kterém má každý vazbu na malé Vražné, a dovedl ho k suverénnímu vítězství.

Sám ale říká, že o rekordy mu nikdy nešlo. Na jaře chtěl hlavně zjistit, jestli za duben zvládne dva miliony kroků. Jak se to dělá? Vraťme se na chvíli do dubna.

Ondřej Lišifka s dcerou na KROKOfestu

Když se řekne Ondřej Lišifka, čím bychom měli začít? Učitelem, bývalým vojákem, nebo chodcem?Asi tím učitelem. Předtím jsem byl několik let vojákem a nějakou dobu jsem také vedl malou školu. Mám vůbec rád změny a nové věci. Když mám před sebou nějakou výzvu, dokážu se do ní docela opřít. A kroky mi tohle splňují dokonale.


Šel jste do dubnové Výzvy s tím, že chcete mít nejvíc kilometrů v republice?

Ne. Stanovil jsem si dva miliony kroků a ty jsem chtěl splnit. Pořadí jsem zase tolik neřešil. Když jsem se později díval na výsledky, zjistil jsem, že tam byli lidé, kteří měli více kroků. Já jsem si prostě chtěl vyzkoušet svůj vlastní cíl.


Dva miliony kroků už ale vyžadují poměrně neobvyklý denní režim. Jak vypadal?

Hodně jsem chodil pěšky do práce a z práce. Mám to přibližně 16 kilometrů tam a 16 kilometrů zpátky. Jako učitel nezačínám vždycky úplně brzy, takže ta možnost byla. Člověk vstane hodně ráno, vyjde a jde.
Byla to pro mě hlavně zkouška, jestli to zvládnu.


Poslední den Výzvy jste udělal téměř 100 tisíc kroků. To už jste chtěl pokořit nějakou magickou hranici?

Ten den jsem ušel asi 98 tisíc kroků, ale dva miliony už jsem měl v tu chvíli splněné. Pak jsme si s kamarádem vzali šampaňské a šli ještě ven. Možná bych se na těch sto tisíc dostal, ale už jsem to nehrotil.
Mám takovou svoji hlášku: „Nechám tomu volný průběh.“ Tak jsem tentokrát nechal volný průběh krokům.


Volný průběh u vás ale zjevně znamená trochu něco jiného než u většiny lidí…

To asi ano. Když jsem chtěl mít hodně kroků a byl pracovní den, věděl jsem, že musím vstávat třeba kolem čtvrté. Pohyb jsem se snažil přirozeně dostávat i do dne. Když to šlo, byli jsme s dětmi při tělocviku nebo jiné výuce venku.
A pak člověk zase pokračoval dál.


Část kroků jste nakonec nachodil i doma na pásu…

Manželka je na vozíku, takže pro mě bylo důležité najít způsob, jak spojit pohyb s tím, že budu doma s rodinou. Přes kamaráda jsem sehnal pás a začal jsem na něm chodit.
Bylo to praktické. Mohl jsem být doma, normálně komunikovat s rodinou a zároveň pokračovat v chůzi.


Co na takovou porci kilometrů říkaly boty?

Boty dostávaly zabrat. Po několika týdnech už jsem musel řešit jiné. Postupně jsem také zjistil, že při dlouhém chození člověk řeší věci, které ho na začátku vůbec nenapadnou – třeba jak těžký má batoh nebo co všechno s sebou opravdu potřebuje.
Takže jsem nakonec chodil s mnohem menším a lehčím batohem.


Pomáhá vám při podobných výzvách zkušenost z armády?

Určitě ve mně něco z toho zůstalo. Mám rád výzvy, a když si něco nastavím, snažím se to dokončit. Zároveň ale nechci všechno plánovat do posledního kroku. Něco si stanovím a pak říkám: Uvidíme, co bude.
To je asi kombinace, která mi vyhovuje.


Máte už v hlavě, co bude vaše další výzva?

Láká mě Cesta Českem. Poslouchal jsem o ní a říkal jsem si, že by to mohl být další cíl. Celá trasa má kolem 2 200 kilometrů.
Jako učitel mám výhodu v tom, že mám v létě delší volno, během kterého bych mohl na cestu vyrazit. Zároveň bych na ni měl zhruba sedm týdnů, takže by to bylo poměrně náročné. Uvidíme, jestli se mi to podaří. Každopádně je to něco, co bych si chtěl zkusit.


Co vás na podobné cestě vlastně láká? Je to samotný výkon?

Spíš to, že si člověk vezme batoh a vyrazí. Nejsem nějaký velký cestovatel, ale právě tohle mě baví – projít nějakou trasu a poznávat místa cestou.
Nemusí jít ani o Cestu Českem. Prostě někam jít a podívat se, co tam je.


Kdybyste měl něco vzkázat lidem, kteří se podívají na vaše čísla a řeknou si: „Tohle tedy rozhodně nedám,“ co by to bylo?

Ať se tím vůbec netrápí. Nikdo nemusí chodit tak jako já.
Hlavní je zvednout se a někam vyrazit. Je úplně jedno, jak člověk vypadá nebo kolik toho zvládne. Jít ven, poznat Česko, svoje okolí, nějakou stezku. Prostě se zvednout a jít.


Od jara se leccos změnilo

Od 1. srpna vede Ondřej ZŠ a MŠ Vražné, tedy školu přímo v obci, kde bydlí. Na Cestu Českem kvůli nové práci letos nedošlo. „Ale vím, že není všem dnům konec,“ říká.

Nová práce mu změnila i říjnovou Výzvu. Cíl na počet kroků si tentokrát nedal, zato si předsevzal, že všechno nachodí bez běžeckého pásu. Celý měsíc vstával kolem čtvrté ráno, aby před prací ušel nebo uběhl aspoň 15 kilometrů, ať bylo jakékoli počasí. Během dne už tolik kroků jako v dubnu nenasbíral a z práce odchází později než dřív. Největší motivací pro něj byl tým Vražné jedééé!!!, který si sám dal dohromady. Výzvu pak ve Vražném zakončili 24hodinovým pochodem.

Modul: Novinky