Sociálka na útěku: Do práce oklikou, na šetření pěšky a za vyhlášenou zmrzlinou 25 tisíc kroků

Když na Městský úřad Šternberk dorazil e-mail o Výzvě 10 000 kroků, začalo to docela nenápadně – otázkou: „Nepůjdeme do toho?“ Z nevinného nápadu se nakonec stala pořádná porce kilometrů a tým Sociálka na útěku vyhrál ve své kategorii.

Jeho členové zjistili, že kroky se dají sbírat prakticky všude – cestou do práce, při místním šetření, při nákupu i během výpravy za zmrzlinou. A když je člověk dostatečně soutěživý, dokáže si i obyčejnou cestu do zaměstnání prodloužit tak, že přijde do kanceláře s několika tisíci kroky na kontě.

Šternberk navíc nezabodoval jen vítězným úřednickým týmem. Díky výkonům všech zapojených účastníků se umístil na nejvyšší příčce mezi velkými městy.

Přečtěte si rozhovor s jednou z členek vítězného týmu Sociálka na útěku.

Začněme názvem. Kdo vymyslel Sociálku na útěku?

Název vymyslela jedna z nás. Jsme ze sociálního odboru Městského úřadu Šternberk, takže se samozřejmě nabízela spousta různých výkladů, kdo před kým vlastně utíká. Raději jsme to dál nerozváděli. Každopádně název nám zůstal a myslím, že se povedl. A nakonec se ukázalo, že neutíkáme od práce, ale spíš za dalšími kilometry.

Jak se vůbec stane, že se tým z městského úřadu pustí do takové výzvy?

Jedna z nás už měla s Výzvou 10 000 kroků zkušenost z dřívějška. Pak nám koordinátorka z úřadu poslala hromadný e-mail a začali jsme se o tom bavit u oběda: „Tak co, nepůjdeme do toho?“ Nejdřív jsme byly dvě, postupně se přidávaly další kolegyně, a nakonec i jeden kolega. 

A nebyli jste na úřadě sami.

Ne. Na Městském úřadě Šternberk byly celkem čtyři týmy.

Soutěžili jste mezi sebou?

Řekněme, že jsme po sobě nenápadně pošilhávali. A ano, jsme soutěživí. Takže nás nikdo nemusel příliš pobízet, abychom šli chodit. Když člověk ví, že vedle něj sbírají kroky kolegové z dalších odborů, na výsledky se samozřejmě podívá. Čistě informativně, pochopitelně.

Kde jste všechny ty kroky během běžného pracovního týdne brali?

Každý trochu jinak. Někteří chodili hlavně po práci, někdo běhá a přirozeně má pohybu víc. Několik z nás si zase začalo prodlužovat už ranní cestu do zaměstnání.

Místo nejkratší trasy rovnou do práce jsme se vydali oklikou. A pak člověk zjistil, že ještě ani nezačala pracovní doba a na kontě už má šest nebo sedm tisíc kroků. To se pak na hranici deseti tisíc dívá podstatně optimističtěji.

Takže delší cesta přestala být zdržení a stala se výhodou?

Přesně. Šternberk navíc není tak velký, takže se spousta věcí dá zvládnout pěšky. Když člověk trochu změní trasu a přestane považovat nejkratší cestu za jedinou správnou, kroky naskakují překvapivě rychle.

Jedna z nás například bydlí na jednom konci Šternberka a supermarket má na druhém. Když se tam večer vydala pěšky, udělala z obyčejného nákupu výlet za zhruba čtrnáct tisíc kroků. Člověk jde pro pár věcí a vrátí se skoro jako po turistickém pochodu.

Výzvu jste ale dostali i přímo do pracovní doby. Jak?

Máme služební auta, protože při práci samozřejmě potřebujeme šetřit čas. Během dubna jsme ale některá místní šetření využili i k chůzi a místo autem jsme se tam vydali pěšky – například při šetřeních v terénu ve Šternberku.

Samozřejmě to nejde vždycky. V běžném provozu musíme počítat s časem na administrativu i další povinnosti. Ale u kratších tras jsme si ověřili, že se dá služební auto občas nechat stát. A doufáme, že nám něco z tohoto návyku zůstane i po skončení soutěže.

Chodili jste každý sám, nebo jste vyráželi i společně?

Měli jsme i dva větší společné výlety. A jedna sobota byla ve znamení zmrzliny.

Tentokrát jsme ale nezamířili do centra Šternberka. Cíl byl mnohem strategičtější – vyhlášená zmrzlina v nedalekém Štarnově. Za tou se běžně sjíždějí lidé z širokého okolí, takže jsme si řekli, že když už tam ostatní jezdí autem nebo na kole, my si ji poctivě odchodíme.

A protože nejkratší cesta by byla pro soutěžící ve Výzvě 10 000 kroků skoro promarněná příležitost, vzali jsme to samozřejmě oklikou. Z nevinné sobotní výpravy za zmrzlinou tak nakonec bylo přes pětadvacet tisíc kroků.

Ukázalo se, že správně zvolená motivace funguje lépe než leckterý tréninkový plán. Někdo chodí za zdravím, někdo za kondicí – a my jsme toho dne šli za zmrzlinou. Výsledek byl překvapivě podobný.

Přinesla vám výzva něco, co jste předem nečekali?

Určitě poznávání okolí. Člověk má někdy pocit, že své město dokonale zná. Pak začne víc chodit a zjistí, že jsou tu uličky, cesty a místa, kde ještě nikdy nebyl.

Najednou objevujete trasy ve Šternberku a jeho okolí, které máte skoro za humny, a přitom jste o nich nevěděli. To byl jeden z příjemných vedlejších efektů celé výzvy.

Bylo něco, o čem jste během soutěže naopak diskutovali?

Řešili jsme mezi sebou také systém bodování. Některým z nás připadalo, že různí účastníci nemají při stejném pohybovém výkonu úplně srovnatelnou šanci na bodové umístění. Podobnou debatu jsme zaznamenali i mezi dalšími odbory na úřadě.

Bereme to především jako zpětnou vazbu k pravidlům. Soutěživost je dobrý motor, ale člověk pak samozřejmě začne pravidla studovat s poněkud větší pozorností.

A co zůstalo, když soutěžní měsíc skončil?

Víc chodíme i v následujících měsících, i když samozřejmě ne tolik jako během výzvy. Jedna z nás říká, že od té doby opravdu častěji chodí pěšky po Šternberku. Další, která už předtím měla dobrou kondici a hodně se hýbala, si po měsíci všimla, že se její kondice ještě zlepšila.

Obyčejná chůze toho zkrátka dokáže překvapivě hodně. A hlavně je to pohyb, ke kterému člověk nepotřebuje permanentku, speciální vybavení ani složitý tréninkový plán. Stačí boty, trochu času a v našem případě možná i vidina dobré zmrzliny v cíli.

Kdyby se na vás díval jiný městský úřad a říkal si, že zapojit zaměstnance bude složité, co ukazuje vaše zkušenost?

U nás to začalo jedním e-mailem a debatou u oběda. Pak někdo přidal cestu do práce, někdo procházku po práci, někdo šel pěšky na místní šetření a občas jsme vyrazili společně po Šternberku a okolí.

Nemusí z toho být žádná velká organizovaná akce. Člověk začne chodit trochu víc než obvykle – a najednou zjistí, že má víc pohybu, poznává vlastní město a jeho okolí, a ještě má s kolegy společné téma.

A když je tým trochu soutěživý, pomůže to také. Možná víc než trochu.


Zkušenost týmu Sociálka na útěku ukazuje, že ke změně někdy stačí docela málo a nic nemusí začínat velkým rozhodnutím: někdy se stačí vydat do práce delší trasou, nechat služební auto chvíli stát nebo se s kolegy vydat pěšky za vyhlášenou štarnovskou zmrzlinou.

A pak zjistit, že deset tisíc kroků je vlastně docela blízko. A pětadvacet tisíc také – když je na konci dost dobrá zmrzlina.

Tak co, zkusíte to také? Do říjnové Výzvy 10 000 kroků se můžete registrovat už od 1. září. Přidejte se jako jednotlivec, nebo vyrazte do výzvy společně s kolegy jako firma.