„K úspěchu se nejezdí výtahem. Musíte jít po schodech,“ říká vítěz jarní Výzvy 10 000 kroků

Když potkáte Mirka Muselíka z Moravské Třebové, první, co vás napadne, je slovo skromnost. Jako vítěz jarní Výzvy 10 000 kroků denně nachodil desítky kilometrů. V rozhovoru o sobě mluví s nadhledem, jako by jeho výkon nebyl nic zvláštního. Nechodí ale kvůli výkonům. Chůze mu pomohla v době pracovního vyhoření, dává mu prostor vyčistit si hlavu a zvládat i náročnou péči o syna Ondru. A hlavně inspiruje ostatní – ukazuje, že žádná překážka není tak velká, aby se nedala překonat krok za krokem.

Jak jste se k Výzvě 10 000 kroků vlastně dostal?

Díky manželce Libušce. Někde ji objevila a přihlásila mě. Bylo to po covidu, kdy jsem už cítil, že toho mám ve škole jako zástupce ředitelky hodně. Řešily se různé vztahy na pracovišti a já jsem začínal být pracovně vyhořelý.

Manželka mi tehdy řekla, že by mi krokování a chození v přírodě mohlo vyčistit hlavu. A měla pravdu. Ze začátku jsem ani moc nesledoval výsledky. Vždycky jsem jen poprosil Libušku, aby mi zapsala, co jsem ten den nachodil. A ona mi pak říkala: „Ty člověče, ty na tom vůbec nejsi špatně.“ To mě začalo motivovat.

Co vám chůze dala?

Dala mi hlavně možnost přemýšlet. U chození si čistím hlavu, utužuju mysl a zároveň zkouším, kam až se svou hranicí můžu zajít. Člověk pozná sám sebe. Zjistí, co vydrží, kdy je potřeba zabrat, ale i kdy už je dobré zvolnit.

Chůze mi také pomáhá zvládat psychickou zátěž. Mám hodně aktivní život, ale zároveň se starám o syna Ondru, který se narodil s těžkým zdravotním postižením. Poslední tři roky se mu věnuju jako osobní asistent. Ty kroky mi pomáhají držet se nad vodou.

V rozhovoru jste několikrát zmínil rodinu. Jakou roli v tom všem má vaše manželka?

Obrovskou. Já říkám, že největší zásluhu na mém chození má moje úžasná manželka Libuška. Je moje trenérka i doktorka. Večer mi ošetřuje nohy, puchýře, odřeniny. V lékárně už dokonce vědí, že když kupuje větší množství náplastí, asi zase chodím.

Bez ní by to nešlo. Ona mě do výzvy přihlásila, podporuje mě a zároveň ví, že když se do něčeho pustím, jdu do toho naplno.

A váš syn Ondra?

Ondra je můj parťák. Letos má třicet sedm let a je pro mě jedním z hlavních důvodů, proč chodím. Dopoledne chodíme spolu po Moravské Třebové. Já ho tlačím na vozíku a dohromady má ten vozík s ním skoro sto kilo, takže je to i docela dobrá fyzická příprava.

Ujdeme spolu třeba deset až dvanáct kilometrů. Lidé nás potkávají, chtějí si povídat, zdraví nás, fandí nám. Někdy musím různá zastavení odmítat, protože jinak bychom opravdu nikam nedošli. Ale těší mě to. Díky Ondrovi jsem začal chodit a díky němu v tom pořád vidím smysl.

Jak vypadá váš den, když je výzva v plném proudu?

Recept je jednoduchý, i když asi ne pro každého. Budík si dávám na dvě hodiny ráno. Umyju se, obleču a o půl třetí vyrážím s čelovkou na hlavě do zhasnuté Moravské Třebové. Chodím do rána, pak koupím rohlíky, nasnídáme se s manželkou a se synem a doprovodíme Libušku do školy.

Potom chodím s Ondrou. Když si po obědě odpočine, dělám kroky i doma. A když se manželka vrátí, vyrážím znovu a chodím do večera. O víkendech si dávám delší pochody po městě i po okolí.

To už zní jako velký sportovní výkon. Kolik kilometrů denně nachodíte?

Ve výzvě jsem chodil opravdu hodně. Běžně to bylo čtyřicet, padesát, někdy šedesát kilometrů za den. Můj osobní rekord je jednasedmdesát kilometrů za den.

Ale nechci, aby to někoho odradilo. Každý má svoji hranici a každý začíná jinde. Důležité je najít si svůj rytmus. Pro někoho je velká věc ujít pět kilometrů, pro jiného deset tisíc kroků, pro dalšího víc. Podstatné je chtít a pravidelně vycházet.

Chodíte v Moravské Třebové. Co pro vás znamená místo, kde žijete?

Moravská Třebová je moje rodné město a mám ji moc rád. Máme tu krásné lesy, rybníky, naučné stezky a krásné historické centrum. Při chůzi člověk pozná i místa, kam by normálně nešel. Já jsem díky výzvě prošel cesty, které bych jinak možná nikdy neobjevil.

A mám radost, že se do výzvy zapojuje čím dál víc lidí i u nás ve městě. Lidé mě potkávají ráno, odpoledne i večer a ptají se, kolik jsem zase nachodil. Drží mi palce. Jedna paní mi dokonce vyběhla naproti s jahodovou zmrzlinou a řekla:  „Pane Muselíku, tady máte zmrzlinu a choďte i za mě.“ 

Máte z těch cest i nějakou veselou historku?

Jednou mě ve čtyři ráno zastavila policejní hlídka. Šel jsem s čelovkou po městě a asi jsem jim připadal podezřelý. Jeden policista chtěl doklady, které jsem u sebe samozřejmě neměl, protože kdo si bere občanku na chození. Druhý mě ale poznal a říkal, že jsem pan Muselík, zastupitel z Moravské Třebové. Tak mi popřáli šťastnou cestu a jel jsem dál.

A pak mám ještě historku se zubařem. Měl jsem oteklou část obličeje a bolel mě zub. Zubař mě vzal, jenže ordinaci mám dvacet kilometrů daleko. Tak jsem tam šel pěšky. Po ošetření mi řekl, že bych neměl moc chodit do průvanu a že mám dýchat jen nosem. Tak jsem šel těch dvacet kilometrů zpátky a celou cestu jsem dýchal nosem. Manželka se tomu smála, protože já jsem známý tím, že hodně mluvím.

Co vám výzva vzala?

Vzala mi několik párů bot, pár nehtů a hodně náplastí. Puchýře a odřeniny k tomu občas patří, když člověk chodí tolik. Ale vždycky tu bolest přebil pocit, že jsem udělal něco pro sebe.

Je pravda, že jsem si někdy sáhl hodně hluboko. Člověk si musí umět přiznat, že nejde pořád jen přidávat. I já vím, že někdy bude potřeba zvolnit. Ale chůzi nechci opustit. Jen ji možná někdy dělat rozumněji.

Kromě chůze se věnujete i dalším věcem. Co vás drží v pohybu?

Hraju přes padesát let závodně stolní tenis a trénuju děti. Dlouho jsem pracoval ve školství, dvacet let jsem zastupitelem města, byl jsem radním, věnuju se sociální oblasti a v minulosti jsem byl také předsedou Sdružení pro mentálně postižené děti. To všechno mě naplňuje.

Jsem činný člověk. Někdy toho je hodně, ale právě chůze mi pomáhá to zvládat. Je to jednoduchý pohyb. Člověk nepotřebuje nic zvláštního. Stačí vyjít ven.

Co byste vzkázal lidem, kteří se do Výzvy 10 000 kroků chtějí zapojit, ale bojí se, že to nezvládnou?

Ať začnou po svém. Nemusí hned chodit desítky kilometrů. Důležité je zvednout se a udělat první krok. Pak druhý. A další. Když člověk chce, překoná překážky, které si možná na začátku ani neuměl představit.

Já se celý život řídím jedním mottem: „K úspěchu nestačí vyjet výtahem, ale musíš jít ty schody.“ Říkal jsem to dětem ve škole i doma. Platí to ve sportu, v práci i v životě. Chce to vůli, morálku a srdce na pravém místě.

A vaše závěrečné přání pro ostatní chodkyně a chodce?

Přeju všem hodně zdravých dalších kroků a krásné zážitky. Ať chodíte pro radost, pro zdraví, pro čistou hlavu, pro sebe nebo pro někoho, na kom vám záleží. Věřte, že chození je jedno z nejkrásnějších, co nás může potkat.