Kde se jako chodci cítíme nejvíce v ohrožení? Výsledky průzkumu možná překvapí 

Když se řekne bezpečnost chodců, většina z nás si pravděpodobně představí reflexní prvky, přechody, semafory nebo auta. Jenže bezpečnost při chůzi je mnohem širší a možná i překvapivější téma. Proto jsme se zeptali samotných účastníků Výzvy 10000 kroků:
Kdy se při chůzi cítíte bezpečně a kdy naopak ne?

A výsledky přinesly několik překvapení. Pojďte se na ně podívat.

Největší stres? Přechody a křižovatky

Tři čtvrtiny respondentů označily jako nejrizikovější situace přecházení silnice, přechody a křižovatky. Nešlo přitom jen o auta samotná. Lidé často popisovali:

• nejistotu, jestli je řidič opravdu vidí,
• stres z krátké zelené,
• nepřehledné křižovatky,
• současnou zelenou pro chodce i odbočující auta,
• nebo situace, kdy musí sledovat několik věcí najednou.

Zajímavé je, že respondenti často nemluvili jen o „reálném nebezpečí“, ale hlavně o pocitu nejistoty. A právě to je důležité. Člověk se totiž necítí bezpečně jen proto, že „má přednost“. Bezpečně se cítí tehdy, když situaci rozumí, dokáže ji předvídat a není pod tlakem.

Nestačí mít zelenou. Potřebujeme mít jistotu

Více než třetina respondentů uvedla, že zelený signál pro chodce bývá často příliš krátký.
V otevřených odpovědích se opakoval podobný motiv:
„Nestihnu přejít v klidu.“

To se týká hlavně:

• seniorů,
• lidí s omezenou pohyblivostí,
• rodičů s kočárkem,
• nebo dětí.

Lidé zároveň často zmiňovali, že problém není jen délka zelené, ale i nepředvídatelnost:

• auta odbočující současně s chodci,
• víceproudé silnice,
• ostrůvky uprostřed přechodu,
• nebo chybějící odpočty času.

Ukazuje se tak, že bezpečný přechod není jen technická otázka. Je to místo, kde člověk potřebuje cítit klid.

Největší problém chodců? Často vlastní nepozornost

Průzkum ale neukazuje jen na chyby infrastruktury nebo řidičů. Když jsme se respondentů ptali na nejrizikovější chování chodců, nejčastěji zaznívalo:

• nevnímání okolí,
• mobil v ruce,
• sluchátka,
• náhlý vstup do vozovky,
• spoléhání na přednost.

Jinými slovy: většina lidí nevnímá bezpečnost jako boj „chodci vs. auta“. Mnohem častěji ji spojují s pozorností, ohleduplností a schopností vnímat druhé. A možná právě tady se letošní téma bezpečnosti propojuje s filozofií celé Výzvy 10 000 kroků: zpomalit, víc si všímat svého okolí a být v pohybu opravdu přítomní.

Sdílené prostory? Spíš nejistota než radost

Zajímavé výsledky přineslo také téma sdílených zón. Ať už jde o pěší zóny nebo jinou dopravní úpravu, kde se na jedné ploše setkávají auta, cyklisté, chodci a třeba i tramvaje, tři lidé z pěti (59 %) k nim vyjádřili své obavy.

Nejčastěji zazníval:

• pocit chaosu,
• nejasná pravidla,
• nepřehlednost,
• a nejistota, kdo má vlastně přednost.

To ale neznamená, že lidé odmítají sdílený veřejný prostor, spíš ukazují, že potřebují prostředí, které je čitelné a předvídatelné a kde člověk nemusí být neustále ve střehu.

Školní ulice mají velkou podporu

Naopak velmi pozitivně dopadlo téma školních ulic. I když pojem znala jen asi třetina respondentů, samotné opatření podporuje více než 70 % lidí.

To naznačuje zajímavou věc: lidé možná neznají odborné názvy dopravních opatření, ale velmi dobře poznají prostředí, kde se cítí bezpečněji.

Co vlastně dělá město příjemné pro chůzi?

Když měli respondenti popsat ideální město pro pěší, nejčastěji zmiňovali:

• souvislé chodníky,
• bezpečné přechody,
• pěší trasy,
• zeleň a stín,
• méně aut,
• a prostor, kde se dá chodit bez stresu.

Z odpovědí je patrné, že chodec potřebuje hlavně předvídatelné prostředí: dost času na přechodu, jasnou přednost, dobrý rozhled, čitelné značení a prostor, kde se různé druhy dopravy navzájem nepřekvapují. Právě proto se u semaforů neřeší jen délka zelené, ale i současná zelená pro chodce a odbočující auta, nepřehledné křižovatky nebo chybějící odpočty.

Ideální město pro chůzi si respondenti spojují hlavně se základní pěší infrastrukturou: souvislými chodníky, bezpečnými přechody, pěšími trasami, zelení a stínem.

To je možná nejdůležitější zjištění celého průzkumu. Bezpečnost totiž lidé nevnímají jen jako ochranu před nehodou – vnímají ji jako kvalitu každodenního života.

Bezpečí začíná tam, kde je pohyb přirozený

Do průzkumu se zapojilo 434 respondentů. Výsledky je ale potřeba brát s určitou opatrností. Nejde o reprezentativní vzorek celé populace – odpovídali hlavně účastníci Výzvy 10 000 kroků, tedy lidé, kteří chodí pravidelně a veřejný prostor vnímají možná citlivěji než běžná populace. Ale právě proto jsou jejich odpovědi zajímavé. Ukazují totiž zkušenost lidí, kteří město a veřejný prostor skutečně každý den zažívají „po svých“.

Jejich odpovědi tak ukazují něco důležitého: Bezpečí při chůzi nevzniká jen na přechodu, vzniká v tom, jak se k sobě ve veřejném prostoru chováme.

Celkový report výzkumu naleznete zde.

Na webu Zvolni.cz najdete více informací o zklidňování dopravy a vytváření bezpečnějších ulic.