Regina Loukotová: Město, kde jsou lidé v ulicích, je místo, kde chcete zůstat

Co dělá město skutečně bezpečným? Proč je chůze víc než jen přesun z bodu A do bodu B? A jak může jednotlivec změnit své okolí, aniž by čekal na „povolení shora“? Architektka a rektorka vysoké školy architektury ARCHIP Regina Loukotová mluví o vztahu bezpečí a příjemnosti ve veřejném prostoru, o inspiraci ze Skandinávie i o tom, proč skutečná participace začíná už ve „fázi nula“. „Město, kde jsou lidé v ulicích, dává jasně najevo, že prioritu má obyvatel, ne automobil,“ říká v rozhovoru.

Když mluvíme o městě pro chodce, často se zmiňuje bezpečí i příjemnost. Jaký je mezi nimi podle vás vztah?

Jsou to dvě odlišné, ale propojené kvality. Myslím si, že bezpečí ve městě by mělo být úplným základem a příjemnost je něco navíc. Zároveň je ale zajímavé, že právě příjemné prostředí může být impulzem, který lidi přivede k chůzi. Pokud se v prostoru cítíme dobře, jsme ochotnější se v něm pohybovat, a to platí i pro město. Ideální by bylo, kdyby se k pěšímu pohybu dostali nejen lidé, kteří už dnes kombinují chůzi s hromadnou dopravou, ale i ti, kteří se běžně pohybují autem.

To zní, jako by chůze neměla být výjimkou, ale běžnou součástí každodenního života. Jak to vnímáte vy?

Přesně tak. Pohyb dnes často spojujeme se zdravým životním stylem, ale chůze je ten nejpřirozenější pohyb, který máme k dispozici. Nemusíme kvůli němu nic plánovat ani si vyhrazovat zvláštní čas. Většina z nás žije ve městě a právě tam se přirozeně pohybujeme – cestou do práce, za každodenními pochůzkami nebo o víkendu na procházku. Pokud je město nastavené tak, že chůzi podporuje, může se zdravý pohyb stát součástí života obyvatel.

Setkala jste se s názorem, že bezpečné město vlastně poznáme podle toho, kolik lidí se v něm pohybuje pěšky?

Ano, s tímto názorem se setkávám často a myslím si, že je poměrně zřejmý. Pokud jsou lidé v ulicích, je to silný signál toho, že se tam cítí dobře a bezpečně. 

Město, kde chcete zůstat

Jak se podle vás město, které podporuje chůzi a kvalitní veřejný prostor, vlastně vytváří?

Zajímavé je, že u nás tyto změny často vznikají „zezdola“. Architekti a urbanisté byli dlouho vedeni hlavně k tomu, aby reagovali na zadání. Dnes ale vidíme čím dál víc iniciativ, kdy si témata aktivně hledají sami.

Příkladem je koncepce oživení Negrelliho viaduktu od ateliéru CCEAMOBA. Už dávno před samotnou rekonstrukcí vnímali architekti viadukt jako příležitost vytvořit místo pro setkávání a veřejný život, propojit městské části a přivést do prostoru lidi. Podobně se věnují i cyklodopravě nebo tématu magistrály – snaze zpomalit dopravu, zpříjemnit prostředí a bezpečně propojit chodce, cyklisty i auta.

Tyto podněty pak může město převzít a rozvíjet dál nebo je také může nechat být. Ale často právě takhle začíná změna.

Máte osobní zkušenost s městy, kde se tento princip dlouhodobě uplatňuje?

Ano, velmi silně jsem to vnímala už v devadesátých letech, kdy jsem část roku trávila ve Skandinávii. Často se mluví o Kodani a o tom, co tam nastartoval Jan Gehl. Šlo především o orientaci města na pěší, podporu předzahrádek u restaurací, postupné omezování parkovacích míst, snižování rychlosti automobilové dopravy a systematickou podporu cyklistiky. Jeho kniha Život mezi budovami způsobila v tomto směru skutečnou revoluci.

Já sama pravidelně jezdím do Osla a sleduji, jak se toto město v čase proměňuje. Přitom to vůbec není jednoduché město – je menší než Kodaň, má zhruba půl milionu obyvatel a je geograficky velmi specifické, s fjordem, kopcovitým terénem a těsným propojením s přírodou.

Co konkrétně vedlo k proměně atmosféry v centrech těchto měst?

Byla to dlouhodobá a systematická politika zaměřená na zklidňování dopravy – odebírání parkovacích míst, zpoplatnění vjezdu do centra, snižování rychlosti nebo úpravy uliční sítě. Tyto kroky úplně změnily charakter městských center.

Stejný posun jsem v posledních letech viděla i v Paříži nebo ve Vídni. Tato města na tom pracují desítky let, někde od osmdesátých, jinde od devadesátých let, a až po dlouhé době se dostaví skutečný výsledek. Když dnes do takového města přijedete, máte pocit, že tam chcete zůstat. Ulice jsou příjemné a jasně dávají najevo, že prioritu má obyvatel města, ne automobil. Město, kde jsou lidé v ulicích, zkrátka dává najevo, že veřejný prostor a pěší pohyb jsou jeho skutečnou prioritou.

Kde by podle vás měly malé obce vůbec začít, pokud chtějí chůzi a pobyt venku podpořit?

Úplným základem je prostupnost území. To znamená přemýšlet o tom, kudy se dá obcí projít, nejen po silnici, ale i skrz území. Nemusí jít o okruhy, ale o propojení. 

Tohle je klíčové už při zadávání územního plánu. Najít cesty, které lze zpřístupnit, někdy odkoupit pozemek, jindy rozšířit stávající trasu. Místní lidé tyhle zkratky a průchody stejně znají, podobně jako my v Praze víme, kterou pasáží se nejrychleji dostaneme skrz město.

Existují podle vás příklady menších českých obcí, kde se tohle daří?

Ano, a je jich čím dál víc, hlavně tam, kde se o tom přemýšlí dlouhodobě. Krásným příkladem je Litomyšl, kde Daniel Brýdl během covidu inicioval vznik „cílů cest“. Motivace byla podobná jako u Výzvy 10 000 kroků: dostat lidi ven od obrazovek počítačů.

Vznikly drobné zásahy v krajině a veřejném prostoru: sezení u jezírka, rozhledna z kontejnerů, umělecké instalace. Podobně v Mnichově Hradišti, kde se dlouhodobě pracuje s propojením města a krajiny, obnovou alejí a dalšími drobnými zásahy. Jsou to projekty, které často běží dvacet let, ale právě v tom mikroměřítku mají obrovský dopad.

Jak do toho zapadá téma cyklostezek a širší krajiny?

U nás se hodně mluvilo o cyklostezkách, někdy to dopadlo lépe, jindy hůř. Když ale člověk projíždí Německem nebo Skandinávií, vidí, jak jsou tyto trasy samozřejmou součástí krajiny a nejsou jen pro cyklisty. Využívají je maminky s kočárky, lidé na bruslích nebo běžci. V Norsku některé z nich slouží jako zimní trasy pro běžkaře.

To je podle mě úplný základ, možnost jít na procházku, aniž byste se museli neustále uhýbat autům na krajnici. Samozřejmě nepopírám, že v malých obcích je auto nezbytné. Jde o vyváženost mezi dopravní obslužností a pobytovou funkcí obce. A ta je nakonec vždy na místním vedení a jejich ochotě myslet koncepčně a mít plán do budoucna.

Regina Loukotová (*1971) je česká architektka a pedagožka, spoluzakladatelka a dlouholetá rektorka mezinárodní soukromé vysoké školy architektury ARCHIP v Praze. Vystudovala Fakultu architektury České vysoké učení technické v Praze a ve své odborné práci se zaměřuje na vztah architektury a veřejnosti a na roli participace v plánování. Vedle vlastní praxe působí také jako vysokoškolská pedagožka.

Co je a co není participace

Participace ve městech je často nabízena, ale jak poznat, že nejde jen o „formalitu na oko“?

Klíčové jsou výsledky. Musí být vidět, že se něco reálně mění. U nás je to stále problém. Myslím, že je to částečně pozůstatek naší společnosti po čtyřiceti letech komunismu – nedůvěra a narušené morální zásady.

Mám zkušenost z Prahy 6, kde participace stále není úplně pochopena a často se jí lidé vysmívají. Projekty se tam někdy protlačují opačně – bez zapojení veřejnosti – a až na poslední chvíli, když je situace vážná, se nepřekvapivě vzedme  „občanský protitlak“. To ale není participace. Ta musí být vedená profesionálně a systematicky.

Můžete uvést konkrétní příklad, kde participace fungovala dobře a měla měřitelný dopad?

Ano, například při rekonstrukci německé základní školy a gymnázia v Praze v Jinonicích, kde nás spolupráce s německými architekty naučila princip „fáze nula“.

Jde o etapu, která předchází samotnému plánování a architektonickému návrhu. Ukázalo  se, že bez této „fáze nula“ se například v Německu při přípravě projektové dokumentace pro školské stavby často zbytečně utrácely miliony za řešení, která nakonec neodpovídaly skutečným potřebám školy. Projekt velice často  připravoval pouze jeden subjekt  bez zapojení i ostatních aktérů v daném projektu i území...

Ve fázi nula se včas zapojí všechny zainteresované skupiny, učitelé, studenti, rodiče, sousedé i vedení školy a teprve potom se pokračuje v architektonickém návrhu. Takto participace opravdu smysluplně ovlivňuje výsledné prostředí.

Chci něco změnit, musím začít …

Co byste doporučila člověku, který chce ve svém okolí něco změnit? Třeba drobnou úpravu, víc zeleně nebo lavičku. Kde vůbec začít?

Nejrychlejší a nejefektivnější je začít sám. To je moje životní filozofie. Vypadá to složitě a nemožně, ale vlastně jde udělat hodně i malými kroky. Samozřejmě někdy budete potřebovat povolení, jindy zase ne, ale většinou existuje v každé obci jádro lidí, na které se lze obrátit.

Může to být například dětský spolek, skaut, ženský klub, spolky aktivních obyvatel nebo i občasné sdružení nebo politická strana.. Je to různé podle velikosti obce, ale každé místo má své možnosti a lidi, kteří mohou pomoci.

Co když se člověk setká s nepochopením nebo byrokratickými překážkami?

To je běžné. Stalo se mi to několikrát. Ale právě proto je dobré začít s tím, co je možné, a najít své malé kroky. I když vás někdo zpočátku zbrzdí, postupně se mohou přidat další lidé a energie začne mít dopad.

Cílem je ukázat, že malá iniciativa dokáže změnit prostor kolem nás a často je to právě běžná činnost, jako chůze, která mění náš pohled na město a okolí.

Jak konkrétně chůze může lidem pomoci při pozorování a zlepšování okolí?

Pravidelná chůze dokáže otevřít oči. Když chodíte denně tou samou ulicí pěšky do práce , všimnete si drobností, které by jinak unikly. Lavičky, stínu stromu, propadlé dlažby…

Takže i malé změny a jednoduché aktivity mohou opravdu přinést reálný efekt?

Přesně tak. Někdy stačí drobná úprava, výměna odpadkového koše, úprava kouseku zeleně nebo cesta, která umožní pohodlnou chůzi. Tyto malé zásahy mají překvapivě velký dopad na kvalitu života v obci či městě.

A hlavně – když začnete sami a spojíte síly s dalšími lidmi, efekt se znásobí. To je nejrychlejší cesta, jak měnit prostředí, aniž byste čekali, až někdo „povolí“ nebo iniciuje změnu za vás.

Co si podle vás člověk jako první uvědomí, když začne chodit pravidelně pěšky? Co ho nejvíce osloví?

To je zajímavé, lidé si často nejdřív uvědomí úplně jiné věci, než by čekali. Začnou si všímat drobností, které při jízdě autem nebo cestě MHD přehlíželi. Fasády domů, vybavení veřejného prostoru, kvality chodníků, nadmíry nebo naopak nedostatku osvětlení, krásy parků…

Když se lidé pohybují pomalu, krok za krokem, objeví tolik věcí, že je to často až překvapí. A to i tehdy, když chodí po známých trasách, najednou si všimnou detailů, které dříve unikaly jejich pozornosti.

Dnešní technologie, podcasty, hudba, nevyrušují tento proces?

Určitě, mnoho lidí je při chůzi vytrženo z kontextu, když poslouchají hudbu nebo podcast. Ale i tak jde zachytit spoustu detailů. 

Jak?

Prvním krokem je překonat takzvanou slepotu – běžný fenomén, kdy si nevšímáme svého okolí, ani negativních, ani pozitivních věcí.

Můj bývalý učitel Bohuslav Blažek, významný sociální ekolog, před lety ve spolupráci se svými syny fotografoval různé detaily menších obcí. Byly to například nefunkční lavičky, nepořádek okolo odpadkových košů, neopravený chodník, ale naopak i architektonicky zajímavý dům, upravený záhon nebo uchovaná historická dlažba. Z těchto fotografií pak připravili výstavu. Lidé byli překvapení, kolik zajímavých věcí mají přímo „za rohem”, které denně míjeli a které vlastně nevnímali. Ukazuje to, že stačí pozorněji se dívat a všimnout si věcí, které běžně přehlížíme.

Já sama při procházkách praktikuji „mapové myšlení“ – představuji si, jak je město naplánováno, kudy vedou dejvické uliční diagonály, kudy se dá zkrátit cesta a kudy lidé přirozeně chodí. Je to pro mě profesionální i osobní zážitek z města.

Liší se vnímání, když člověk chodí po městě nebo v přírodě?

Ano, pohyb v přírodě je úplně jiný. Spousta lidí, včetně mě, se necítí zcela komfortně, když vyrazí sami do lesa – je tam pocit neznáma, možná i strach.

Na Praze 6 máme štěstí – hranice chráněného území divoké Šárky, kde přechází město do otevřené krajiny. Je to krásná příměstská příroda, ale cítíte tam divokost, kde cesty nejsou úplně přesně plánované. Sleduji bod na mapě v mobilu, abych měla jistotu orientace, a to je přesně ten moment, kdy si člověk uvědomuje, jak moc vnímá okolí, krajinu i prostor kolem sebe.

Většina lidí chůzi vnímá jen jako přesun z bodu A do bodu B. Umíme se v Česku ještě skutečně procházet a vnímat město kolem sebe?

To není jednoduché, ale myslím, že se to dá. Když se člověk prochází, začíná si uvědomovat rozdíly, například mezi pohybem po městě, po městském parku, v příměstské zeleni nebo v lese.

Pandemie ukázala, že lidé objevili chůzi i ve městě a uvědomili si, že město je místem, kde se dá pohybovat pěšky.

Má chůze vliv i na vztahy se sousedy?

Určitě. Před časem napadlo opravduhodně sněhu a šla jsem uklízet chodník. Sousedi začali dělat totéž – dali jsme se do řeči a strávili tak společně skvělé dopoledne. .

To je přesně princip, který popsal Jan Gehl: čím více času trávíte před svým bydlištěm,  například při chůzi mezi zaparkovaným autem a vaším bytem/domem, tím více interakcí máte s okolím. Chůze posiluje dobré sousedství, což je jeden z principů dlouhověkosti z konceptu Blue Zones – vidět souseda, prohodit pár slov, být součástí komunity.

Takže pravidelná chůze pomáhá nejen vnímat prostor, ale i budovat komunitu?

Ano, přesně tak. Každý krok vás více zapojuje do života kolem vás, vnímáte veřejný prostor, setkáváte se se sousedy a stáváte se součástí komunity.