Maraton jako školní akce? V ZŠ a MŠ Okna nic neobvyklého

Nachodit přes 22 000 kilometrů a skončit třetí v podzimní Výzvě 10 000 kroků? Pro ZŠ a MŠ Okna žádný problém. Jak je možné, že někteří žáci zvládnou denně ujít až 70 kilometrů? Co obnáší vyrazit s celou školou na pouť a dá se chodit i v noci? O tom, proč je chůze přirozenou součástí výuky i života školy, vypráví třídní učitel a koordinátor Výzvy Milan Bárta.

Jak byste popsal Základní školu Okna? V čem je výjimečná hlavně co se pohybu týče?

Jsme původně malotřídní vesnická škola, která se v posledních letech rozrostla a má plnohodnotných deset tříd (první třídy jsou dvě). Navíc máme dvě školky - jednu “tradiční” a jednu lesní. Hodně učíme venku, hodně cestujeme, po Česku i po světě. Důraz klademe na pohyb a individualitu. 

Jak jste se dozvěděl o Výzvě 10 000 kroků? Chodil jste nejdřív sám, nebo rovnou v rámci školního týmu?

Narazil jsem na ni někde na internetu. Baví mě chodit, baví mě statistiky, takže na hodinkách sleduji vše možné, sbírám virtuální odznaky a tak dále. Poprvé jsem chodil sám, pak už jsem zblbnul školu. Teď chodí děti, kolegyně, kuchařka a školník.

Na vaší škole se během Výzev pořádají chodící maratony, co to znamená? Jak to funguje?

Chtěli jsme, aby každý nechodil pořád sám, tak jsme si vymysleli akci, kdy budeme chodit společně. A protože dvacet kilometrů je pro nás na školních akcích běžná vzdálenost, šli jsme rovnou do maratonu a nazvali to krokový maraton. Vždy se ho snažíme udělat trochu jinak – dokola po delším okruhu, do kopce, jeden velký okruh, měli jsme i noční maraton.

Jak dále v rámci Výzvy sbíráte kroky? Chodíte s žáky o přestávkách?

Někdy je to o velké přestávce bláznivé, protože asistentky i děti chodí po hřišti dokola. Já často dělám různé tematické vycházky do přírody za různým účelem a některé si šetřím na říjen a duben, protože každý krok se počítá. Škoda, že třeba Pouť, naše každoroční stokilometrové putování ze školy, bývá v jiných měsících. Stejně tak jsme loni Stezku Českem šli až v květnu.

Milan Bárta

Pětapadesátník, který má tři vlastní vnoučata a další tři „válečné kořisti“ přes přítelkyni. Věnuje se práci s nadšením – vyzkoušel si tři typy škol, od největší sídlištní přes gymnázium až po vesnickou školu s obrovskou venkovní učebnou. Napsal několik knih pro děti, hlavně o chemii, ale i adaptace příběhů (Rafťáci) či bestseller pro ženy. Dříve hodně jezdil na kole, dnes dává přednost chůzi, protože rád vnímá krajinu a drobné detaily kolem sebe. Po třicítce ho nohy bolely víc než teď, takže nyní ujde téměř cokoliv.

Co říkáte na výkony svých žáků? Některé jsou obdivuhodné…

Vím, že mi vaše koordinátorka volala, jestli je možné, aby někteří naši páťáci měli sedmdesát kilometrů. Říkal jsem jí, že jsme měli maraton, na který přišli pěšky. Po skončení hráli dvě hodiny fotbal a pak šli domů zase pěšky. I na maratonech si některé děti přidávají. Třeba Lukáš z mé třídy chodí maraton sám, protože mu nevyhovuje tempo ostatních, a většinou si dá jeden okruh navíc nebo se z cíle vrací pěšky ostatním naproti.

Co naopak říkají žáci na to, že „musí“ chodit? Mají z Výzvy radost?

Moje třída je často ta nejvýše ze školy, ale v podstatě každý k tomu přistupuje jinak. Někdo mi chce udělat radost, někdo je podobný blázen, někdo se snaží podpořit kolektiv. Ale máme hodně hubené žáky a malé třídy, takže v kategorii tříd nemáme šanci. Chápu ten koeficient u staříků a tlouštíků, ale u dětí je demotivující. 

Máte pocit, že pohyb (chůze) žáky přibližuje, stmeluje?

Kolektivní sporty jsou na to lepší. Spíše mi někdy přijde, že to spojuje nás dospělé :). 

Chodíte i poutě. Mohl byste přiblížit, kde jste už byli, jak to funguje a jaké cesty máte v plánu do budoucna?

Chodíme pěšky od prahu školy zhruba sto kilometrů v pěti dnech. A tak trochu žebravě, takže si neseme ešusy, přijímáme dary, prosíme o přespání, což v sedmdesáti lidech není vždy jednoduché. A spíme na podlaze, často všichni v jedné místnosti. Děti platily původně dvě stovky na týden, loni tři. Musíme myslet na jízdenku zpět. Poprvé jsme šli na Říp, podruhé do Staré Boleslavi, do kostela svatého Jakuba v Letařovicích, do Litoměřic, do Turnova. 

Letos se chystáme do Horní Police, ale protáhneme si to obloukem pod Lužické hory. Ještě děláme prázdninovou expedici - letos půjdeme pěšky od Soutoku, přes Bílé a Malé Karpaty. Loni jsme šli svatojakubskou cestu v Bavorsku a ještě předtím byli dvakrát v Rumunsku.

Máte nějaký chodecký sen vy sám, který byste si rád splnil?

Stále chci ujít stovku za 24 hodin. Už jsem měl párkrát našlápnuto, ale vždy se mi do cesty postavila otevřená hospoda a já se zasekl. Brzy budu mít projité všechny české svatojakubské cesty, tak mě čeká pokračovat v těch zahraničních, mám jich pár v Polsku, Rakousku a Německu. Také vznikla Stezka Českem, Cyrilometodějská a další.