Jarda Martínek: muž v pohybu a příběh, který rozhýbal tisíce lidí

Jeho kancelář není stůl ani židle. Je to vlak a přilehlá nádraží. Když zrovna neběhá, nehraje fotbal nebo neplánuje další trasu, přemýšlí. O lidech. O městech. O tom, proč se dnes tolik vozíme, a tak málo potkáváme. A taky o tom, jak někdy stačí úplně obyčejná věc, třeba jít pěšky, aby se začaly dít neobyčejné změny.

Právě Jarda stojí u zrodu Výzvy 10 000 kroků, která letos vstoupí do svého jedenáctého ročníku. Už více než pět let s námi chodí desítky tisíc lidí. Ale pokud si myslíte, že jde hlavně o čísla, kilometry a žebříčky, budete překvapeni.

Tenhle příběh začíná úplně jinde. 

Pusťte si celý rozhovor o tom, jak Výzva začala v našem novém podcastu 10 000 kroků, nebo si alespoň část vyprávění přečtěte.

Když chybí pohyb, chybí víc než sport

Bylo to v době covidu. Závody se rušily, komunita mizela, motivace se rozpadala. Pro člověka, který je zvyklý se hýbat a sdílet pohyb s ostatními to bylo frustrující až bolestivé období.

Jarda se tehdy zapojil do jedné běžecké výzvy. Spolu s přáteli vytvořili tým, který se nečekaně probojoval mezi nejlepší. Nadšení, rivalita, radost. A pak… zlom. Moment, který by mnohé odradil, ale u Jardy způsobil přesný opak.

Místo rezignace přišla myšlenka:
„Tak si to uděláme sami. Jinak. Po svém.“

Bez složitých strategií. Bez velkých plánů. Jen s pocitem, že pohyb by měl patřit všem, nejen těm nejrychlejším a nejsilnějším.

Výzva, která není spravedlivá. A právě proto funguje

Výzva 10 000 kroků se velmi rychle přestala točit kolem výkonu. Místo soupeření začala klást důraz na osobní hranice, vlastní tempo a vlastní příběh.

Jarda v podcastu otevřeně mluví o tom, proč mu nevadí, že někdo ujde dva kilometry a jiný třicet. Proč je Výzva záměrně „nespravedlivá“. A proč by si ti, kdo chtějí vyhrávat, měli jít zazávodit jinam. Tady totiž nejde o medaile.

Tady jde o to:

• aby se zvedli lidé, kteří se dlouho nehýbali
• aby senioři znovu našli důvod vyjít ven
• aby děti neznaly město jen ze zadního sedadla auta
• aby chůze nebyla povinnost, ale přirozená součást dne

A právě tady se výzva začala nenápadně měnit v něco mnohem většího.

Od zdraví k městům. Od kroků ke vztahům

„Chodíme pro zdraví nás i našich měst.“ Slogan, který dnes Výzvu provází, nevznikl náhodou. Čím víc lidí chodí, tím víc si začínají všímat okolí. Zastavují se. Dívají se kolem sebe. Ptají se, proč je někde příjemně a jinde by nejradši byli co nejrychleji pryč.

Chůze totiž není jen pohyb. Je to způsob, jak:

• znovu objevit veřejný prostor
• vrátit život do ulic
• potkat sousedy
• zpomalit
• a být spolu.

V podcastu se dotýkáme i témat, která s Výzvami běžně nespojujeme. Rodičovství. Dětství. Samostatnost. Rozhovory, které vznikají cestou do školy. Věci, které si děti řeknou jen tehdy, když jdete vedle sebe, ne když sedíte každý u svého displeje. Ale i pochybností. Vyčerpání nebo okamžiků, kdy si člověk říká, jestli to celé má smysl.

Stačí jeden člověk

Jarda nemluví jako motivátor z pódia. Mluví klidně. Obyčejně. Přiznává, že i on měl chvíle, kdy chtěl všechno pustit. Ale pak přijde zpětná vazba, nějaký příběh a v tu chvíli je jasno: i kdyby Výzva pomohla jen jednomu jedinému člověku, stojí to za to.

• Jaký byl ten příběh?
• Co přesně Jardu znovu nakoplo?
• A jak může obyčejná každodenní cesta pěšky ovlivnit atmosféru města, vztahy i výchovu dětí?

To už si ale musíte poslechnout sami.

První díl podcastu – Na začátku byla soutěživost je o začátcích Výzvy, jejím smyslu, chůzi, (ne)férovosti a tématech, která jdou mnohem dál.

Pusťte si ho ideálně venku. Protože některé věci se nejlíp poslouchají právě v pohybu.

Chcete se Jardy zeptat na jiné otázky? Přijďte se ho zeptat osobně 12. února do Police nad Metují. Více informací zde.