Ujít 100 kilometrů za jeden den? „Musíte vyrazit minutu po půlnoci,“ říkají manželé Balcaříkovi

Sto kilometrů za jediný den není jen otázkou fyzické kondice, ale i motivace a vytrvalosti. Manželé Balcaříkovi, Zdeněk a Jana ze Smržic, jsou nejen aktivní chodci, ale také místní koordinátoři Výzvy. Oba mají chůzi pevně zakotvenou v každodenním životě. Zdeněk navíc vyniká splněním osobní výzvy, kdy ve svých 75 letech dokázal každý den nachodit minimálně 20 kilometrů. Jeho žena Jana, stále pracovně aktivní, s ním sdílí nejen společnou cestu životem, ale i vášeň pro chůzi. Společně vyprávějí o své druhé „stovce“, o tom, co je k takovému výkonu přivedlo, i o tom, jak obyčejná chůze dokáže rozhýbat celou obec.

Jak se koordinátoři neplánovaně potkají na dovolené v Broumově. (Zleva: Jana, Zdeněk, Věrka s dětmi). Zdroj: archiv Věrky Hübnerové

Za jeden den jste v rámci Výzvy 10 000 kroků ušli 100 kilometrů. Jaké to bylo?

Z: Bylo to hodně náročné, a hlavně bylo potřeba vyjít opravdu brzy. My jsme vycházeli minutu po půlnoci. Nebyla to ale naše první stovka v životě, byla už druhá. Jsme turisté, takže jsme zvyklí chodit dlouhé trasy.

Co vás k takovému výkonu vůbec přivedlo?

Z: Přivedla mě k tomu Jana. Vyhecovala mě. Nejdřív jsme ušli maraton, tak jsme měli medaili číslo 2, ale Jana chtěla mít jedničku, tak jsme šli (odznaky, které účastníci získávají záznamem svých aktivit, medaile č.1 = 100 km, medaile č.2 = 42 km, pozn. red.).

J: Říkala jsem, že na manžele Burianovy (ve Výzvě burhel a PavelB, pozn. red.) nemáme, na to jsem mladá, chodím do práce a málo vážím. Ale stovkou jsme je mohli trumfnout a získat medaili jedničku, tak jsme do toho šli.

Jak jste trasu vymysleli?

Z: Bylo to jednoduché. Janina maminka bydlí přesně 50 kilometrů od naší branky. Došli jsme k ní, dali si polévku, kávu a pak jsme se vydali zase zpátky.
J: Moje mamka z toho byla na mrtvici. Jednou už jsme k ní pěšky šli, ale tehdy pro nás přijel syn. Tentokrát jsme to šli celé tam i zpátky.

Jak náročné to bylo po fyzické stránce?

Z: Hodně náročné. Ráno bylo skoro nula stupňů, takže je zima a musíte jít rychle, aby se to stihlo během jednoho dne. Jana si navíc nachladila hlasivky, protože při takové zátěži hodně dýcháte studený vzduch. Nemohla tím pádem v závěru trasy mluvit, jenom šeptala, jak ráda by už byla doma.

Pomáhají vám při takových výkonech turistické hole?

J: Určitě, hlavně do kopců.

Pocházíte ze Smržic u Prostějova a dlouhodobě se zapojujete do Výzvy 10 000 kroků. Jak dlouho už?

Z: Manželka je ve Výzvě už delší dobu, letos jsme se zapojili poosmé.

Jak se Výzva ve Smržicích uchytila?

Z: První Výzvu jsme šli sami, ale zalíbila se nám natolik, že se dnes zapojuje kolem 75 lidí. Smržice mají zhruba patnáct set obyvatel, takže je to docela velké číslo. O Výzvě jsme mluvili i v turistickém klubu a přihlásilo se sedm našich členů. V kategorii sedmičlenných týmů jsme skončili na druhém místě.

Jste předsedou Klubu českých turistů ve Smržicích. Jak klub funguje?

Z: Náš klub jsem založil v roce 1996 a letos slavíme jeho 30. výročí. Tehdy nás tam bylo pár, postupně nás přibývalo a teď máme 79 členů. V průběhu roku pořádáme 15 akcí. Dvě největší Smržické vandr a Smržickou šlapku jsme se rozhodli spojit a bude v sobotu 5. září 2026 jak pro pěší turisty, tak pro cyklisty s velkým výběrem tras.

Je u vás Výzva spíš o soupeření, nebo o osobní motivaci?

J: Spíš o osobní motivaci. Většina lidí chodí sama za sebe, ale i tak to má velký vliv na komunitu.

V čem konkrétně?

J: Lidi se víc potkávají. Cestou z práce si na sebe přikyvujeme: „Taky jdu, taky jdu.“ Je to vtipné a hezké a Výzva člověka dokáže vyprovokovat k pohybu.

Vidíte i konkrétní změny u účastníků?

J: Určitě. Víme třeba o jednom člověku, který za říjen zhubl sedmnáct kilo. Upravil si jídelníček, dal si suchý říjen, našel si přítelkyni a spolu začali chodit po okolí.

Jaké další velké trasy už máte nachozené?

Z: Prošli jsme celou Centrální stezku Českem během jednoho roku, od Velikonoc do Velikonoc. Letos jsme se pustili do Českomoravské stezky po hranici Čech a Moravy.
J: Ne každý ale může chodit pořád. Lidi chodí do práce, mohou vyrazit jen o víkendech, nebo když si vezmou volno v práci, a když má člověk ještě zahradu a další povinnosti, nejde jen tak pořád šlapat.